Pavel Vepřek

Řekněme si tu dobrou zprávu hned na začátku: Češi mají, přes všechny zjevné i tušené potíže, slušně fungující zdravotnictví.

Hodnocená kvality zdejších nemocnic:Pomůže lidem v rozhodování, či je jen zmate?

Zestátnění nemocnic, vykoupení soukromých ordinací, zdravotní péče na příděl – nejnovější koncepce zdravotnictví z dílny ČSSD, která v pátek unikla na veřejnost, právem vyvolala údiv na všech stranách. Od ministryně Milady Emmerové věru nikdo nečekal zázraky, dílo jejích poradců však překonává i ta nejhorší očekávání. Vedle toho se sociální demokraté rozhodli ze zdravotnictví – konkrétně z přeměny nemocnic na obchodní společnosti – udělat hlavní téma krajských voleb. Nakonec proč ne: alespoň se otevře veřejná diskuse v oblasti, kolem které politici jen zlehka našlapovali.

Má smysl psát o zdravotnictví, když se zdá, že vláda je na pokraji pádu? A když na skutečně zásadní reformu, i kdyby ji nakrásně chtěla a uměla provést, nemá dost času, chuti ani sil? Kupodivu ano. Právě zdravotnictví je totiž jeden z mála rezortů, ne-li vůbec jediný, kde i slabá vláda s vratkou oporou v parlamentu může provést změny hodné zápisu do čítanek. Dokonce by jí k tomu mohl stačit jeden odhodlaný a cílevědomý ministr. Proč potřebuje tuzemské zdravotnictví reformu? Protože po shození těsného krunýře státu začátkem 90. let a založení základů systému veřejného zdravotního pojištění se proces proměny housenky v motýla zastavil. Je to v něm jako v pohádce o chytré horákyni – pojišťovny jsou samostatné nesamostatné, konkurují si nekonkurují, mají klienty neklienty, stát vše řídí neřídí a nikdo nic a za nic nemůže.

Po neobvykle teplém a na srážky chudém létě přišla do zdravotnictví krize. Začíná se zdát, že se z těchto krizí stává cyklický jev našeho společenského života, něco jako volby, Pražské jaro či posezonní výprodej v supermarketech. Scénář je pokaždé stejný. Nejprve se nadělají dluhy, za které nikdo nemůže, pak se rozzlobí věřitelé, bílé pláště promluví o ohrožení zdraví národa, politici řeknou, jak je to složité a že je třeba vše lépe analyzovat, a stejně nakonec stát otevře portmonku a krize je zažehnána. Ta letošní nás přišla na 3,4 miliardy pro nemocnice a další tři pro zdravotní pojišťovny – přitom občan, který ten špás zaplatil z daní, dál žmoulá čepici v čekárnách u lékaře. Je vůbec naděje, že by nás zdravotnictví přestalo obtěžovat svými problémy? Ano, ale chvíli by to bolelo.