Když se před deseti lety dělilo Československo, slibovali si obyvatelé vesnic na nově vzniklé hranici, že je Evropská unie zase spojí. Půl roku před očekávaným znovusjednocením ale nevycházejí z údivu. Na lesních cestách i přímo mezi domy se objevily nové zátarasy.
Legrace na čáře
Paní Zajacová mhouří oči do podzimního slunce a napíná svaly. S námahou zvedá těžký, červenobílý oblouk ze železa, který stojí mezi brankou jejího domu a garáží. Když se zbrusu nový zátaras na česko-slovenské hranici podaří vztyčit, vypadne z něho neurčitá kovová součástka. „A včil to nebudu umět dát zpátky. Asi mě zavřou.“
Rozdělení Československa zamotalo lidem z Konečné hlavu. Jejich obec se táhne až k samotné hranici, za níž spojitě pokračuje slovenský Klokočov. Kdysi to byly dvě části jedné osady a s budoucím dělením jaksi nikdo nepočítal. Když dnes chtějí obyvatelé některých českých chalup na nákup, do školy nebo k lékaři do Bílé, kam patří, musí se vydat dvě stě metrů do kopce po české polňačce. Na ní překročí hranici a nahoře narazí na slovenskou asfaltku. Ta je dovede k česko-slovenské celnici. Stačí vystát frontu, absolvovat formality a jsou doma, tedy zpátky v Česku. Jinudy to nejde.
Neměl to být problém, na hranici přece vládne pro bývalé spoluobčany zvláštní režim. Jenže příjemné to není. „Musíme ukazovat každý nákup,“ říká sousedka Zajacových paní…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
