2003/26

„Je mi osmnáct let a matka mi ještě nedovolila jít s ostatními demonstrovat. Alespoň se tedy modlím za to, aby měly demonstrace úspěch a aby v naší zemi byla svoboda. Nepotřebujeme cizí pomoc, protože Íránci velmi dobře vědí, jakou cestou mají jít.“ „Lidi naložili náklaďák kamením, aby měli co házet na policajty a další zastánce režimu. Holky si sundaly šátky a křičely pěkně drsný slogany proti tomuhle krutýmu režimu. Potřebujeme pomoc Západu. Už toho máme po krk.“ Řeč je o Íránu a dva emotivní hlasy z internetové diskuse BBC patří k tisícům mladých lidí, kteří se v uplynulých dnech vzbouřili proti vládě ajatolláhů. Stejně jako všechny předchozí byl i tento výbuch vzteku tvrdě potlačen. Radikalizace studentů ale roste.

Před pár dny se pohnuly ledy ve věci jedné kruté absurdity. Výbor udělující Pulitzerovy ceny, tedy nejprestižnější americké žurnalistické ocenění, oznámil, že zváží odnětí tohoto vyznamenání laureátovi za rok 1932 Walteru Durantymu. Jako moskevský zpravodaj nejvýznamnějšího amerického deníku New York Times psal Duranty ve 20. a 30. letech minulého století depeše, ve kterých bagatelizoval bolševické zločiny nebo je přímo popíral. A to i ten, jenž vešel do dějin lidstva jako největší člověkem způsobená pohroma, nepočítáme-li válečné konflikty – hladomor na Ukrajině v letech 1932 a 1933, s jehož pomocí Josif Visarionovič Stalin lámal odpor zemědělců ke kolektivizaci. Kolik lidí přesně tehdy zemřelo, je dodnes sporné, ale odhady se pohybují kolem deseti milionů – což by bylo o čtyři miliony více než obětí holocaustu. „Všechny zprávy o hladomoru jsou přehnané nebo se jedná o zlovolnou propagandu,“ napsal Duranty v New York Times 23. srpna 1933, tedy v době, kdy dílo zkázy vrcholilo.

Travnaté letiště u Probošťských jezer se tento pátek promění v parket. Během IV. ročníku festivalu elektronické taneční hudby Open Air Field se tu za jediný večer vystřídá na sedmdesát dýdžejů z různých konců světa. Největšími taháky jsou letos Američan Kevin Saunderson a Angličan Goldie. Oba mají těsně před čtyřicítkou a patří k zasloužilým novátorům a zakladatelům významných stylů elektronické taneční hudby: Saunderson stál u zrodu techna a Goldie se počítá k tvůrcům poněkud temnějšího stylu zvaného drum and bass. Techno vznikalo v dobách, kdy tuzemskou scénu ještě ovládaly „holky z naší školky“, ale hudba i životní příběhy veteránů elektroniky mohou být pro tuzemské publikum stále inspirující.

Romská beletrie a poezie u nás sice vychází už od konce 70. let, do běžných knihkupectví se ale nedostane. Limitované neprodejné náklady byly zprvu určeny sociálním pracovníkům jako metodické příručky a později úzké skupině nadšenců. Výjimek je málo – například kniha vzpomínek nedávno zesnulé autorky Eleny Lackové Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou (Triáda 1997), která ovšem vyšla pouze česky, ačkoli jejím základem jsou romsky vedené rozhovory mezi Lackovou a romistkou Milenou Hübschmannovou. O to odvážnější se jeví počin nakladatelství Signeta, které po řadě odborných romistických publikací představuje poprvé původní romskou beletrii – pod názvem Pal e bari Rama the aver paramisa / O velké Ramě a jiné příběhy vydalo minulý týden dvojjazyčný výběr povídek spisovatelky Agnesy Horvátové.

OLIVIER ROY (53) je přední francouzský odborník na problematiku integrace islámu v západoevropské společnosti, specializuje se na politický islám a světové islamistické sítě. Přednáší na několika francouzských univerzitách, působí v Národním centru pro vědecký výzkum (CNRS) v Paříži a spolupracuje s mezinárodními politologickými instituty. Je autorem řady odborných knih, například L’islam mondialisé (Islám v kontextu globalizace) či Vers un islam européen (Cesta k evropskému islámu). Nedávno přijel do Prahy na konferenci „Islám v západoevropském městě“, kterou uspořádaly francouzské velvyslanectví a Francouzský institut.

Islám je dnes po křesťanství nejvíce rozšířeným náboženstvím v Evropě. Co to pro náš kontinent znamená?
Islám do Evropy přišel s lidmi, kteří se tu začali usidlovat před 40 lety. Je to zcela nový fenomén, přistěhovalecké náboženství tu před islámem nebylo. Dnes v Evropě žije mezi 12 a 15 miliony muslimů z různých států. Mají sociálně nižší status, vyšší natalitu, jsou to zejména mladí lidé, převážně dělníci. To je sociálně-ekonomická dimenze jejich příchodu. Zároveň lze v posledních letech pozorovat jejich náboženskou emancipaci. Chtějí být ve svém okolí identifikováni jako muslimové, mít svoje mešity, chtějí být oficiálně uznáni státem jako náboženská menšina. Tyto dvě dimenze se nyní spojují. Jsme svědky jakési europeizace islámu a budeme si muset zvyknout na to, že se islám stal evropským náboženstvím.
Většina lidí ho ale stále vnímá jako importované náboženství chudých lidí z Blízkého východu nebo Pákistánu.
To nemění nic na tom, že se stále větší počet muslimů narozených v Evropě cítí být nikoli Pákistánci nebo Palestinci, ale Evropany.

„Po Giscardově projevu začne z přetížených reproduktorů chrčet Beethovenova Devátá, poté se všude kolem rozlévá šampaňské a přítomní se poplácávají po zádech. Právě se zrodil nový stát a já odcházím tak rychle, jak jen to jde.“ Takto shrnul své dojmy z posledního zasedání Konventu, na němž byl přijat návrh ústavy Evropské unie, britský konzervativec David Heathcoat-Amory v deníku The Daily Telegraph.

Buďto přijmete moji reformu veřejných financí, nebo půjdu pryč, vzkázal premiér Vladimír Špidla vládním zákonodárcům. Po dlouhé době jasné slovo. Je to dobře. Tahle země reformu potřebuje. Přestože je reforma slabá, je alespoň nějaká a je třeba začít s ní co nejdříve. Neúspěch reformního plánu by znamenal nejen pád Vladimíra Špidly, ale především ránu všem vládním stranám. Proto se dá předpokládat, že návrh sněmovnou v červenci projde.

Po měsících odkladů a váhání se premiér Vladimír Špidla rozhodl: spojil osud své vlády s pokusem ministra financí Bohuslava Sobotky o zastavení růstu státních dluhů. Vláda se zavázala, že až do konce funkčního období bude rok od roku snižovat propad státního rozpočtu. Celé veřejné finance by tak v roce 2006 neměly mít hlubší schodek než 4 % HDP. Závazek je na světě, teď zbývá těžší úkol: prosadit úspory, díky nimž se ho podaří splnit.

Kabinet Vladimíra Špidly má na stole dva zcela rozporné návrhy. Prvním je koncepce boje proti korupci, která má kromě jiného přinést majetková přiznání ministrů. Druhým návrhem je naopak korupční projekt na další splátku ruského dluhu vůči České republice. Od Špidlovy vlády má pohledávku z podstatné části opět koupit podezřelá firma Falkon Capital, už tradičně za utajovaných a neprůhledných podmínek.

Tři tisíce podpisů během deseti dnů sesbírala petice S komunisty se nemluví. „S rostoucím znepokojením sledujeme lehkost a bezstarostnost, s jakou je v posledních měsících ve veřejném životě přijímána a představována komunistická strana,“ říká dokument na úvod. Podnětem k jeho vzniku byla schůzka předsedů stran a obou komor parlamentu v Lánech, kam byl prezidentem k diskusi o Evropské unii pozván i vůdce zdejších komunistů Miroslav Grebeníček. Autoři petice, publicista Petr Placák, režisér Vladimír Michálek a výtvarník David Černý, žádají demokratické politiky, aby na celostátní rovině přestali s rudými jednat. Prohlášení poslali prezidentovi, předsedům obou komor parlamentu a tamním politickým stranám. Pokud se nic nezmění, uvažují signatáři o vypsání referenda o zákazu KSČM.

Jiří Musil (nar. 1928) se po studiu sociologie na FF UK zaměřil na studium kvality života ve městech, sociální ekologii a problémy urbanismu a demografie. Napsal řadu odborných i populárních publikací, které se dočkaly vydání v několika jazycích. V současnosti působí jako profesor demografie na UK a profesor sociologie na Středoevropské univerzitě v Budapešti.

Před několika dny jste na pozvání Francouzského institutu v Praze debatoval s pařížským „filozofem urbanismu“, profesorem Thierry Paquotem, na téma „krize současných měst“. Jak hluboká je podle vás ta krize?
Shodou okolností jsme právě my svědky definitivního zlomu: v letošním roce převýšil počet obyvatel měst počet obyvatel venkova. Tento trend se zrychluje a za dvacet let může ve městech žít tři čtvrtiny světové populace. Ze skutečnosti, že svět se stává ve stále větší míře světem městským, plyne i řada nebezpečí, kterým musí některá města čelit. Obecně však nelze o městech hovořit jako o homogenním celku. Zatímco ve třetím světě se potýkají s těžkými krizemi, jinde zažívají nebývalou renesanci. Dokonce i uvnitř jednotlivých zemí najdete města, která upadají, a jiná, která se těší dosud nepoznané prosperitě.

Vládní reforma veřejných financí má svého nepřítele. Nic nepomáhají řeči o její „životní“ nutnosti, nic nepomáhá, že ji prosazuje levicově laděná vláda, odbory jsou zkrátka proti. Koncem minulého týdne a pak znova začátkem tohoto vyšli odboráři do ulic a důrazně žádají, aby se politika dělala jinak. Podobně je tomu jinde v Evropě a stejně jako tam i u nás se na to konto začíná debatovat o tom, jakou roli mají vlastně odbory v moderní době hrát.