2003/27

Po šestnácti hodinách tvrdých vyjednávání a předchozích třech neúspěšných kolech schválila Evropská unie minulý týden v noci ze středy na čtvrtek dlouho očekávanou reformu své zemědělské politiky. Agrární komisař Unie Franz Fischler, duchovní otec změny, předpovídá evropskému zemědělství „novou éru“ a mnozí rezortní ministři nešetří slovy jako „radikální obrat“. Podařilo se totiž zrušit čtyřicet let nedotknutelný princip dotování farmářů přímo úměrně objemu jejich výroby, což Evropu obohatilo o nechvalně proslulé hory másla, jezera mléka a vyčerpanou krajinu.
Reformu ocenila drtivá většina současných i budoucích členských států včetně Česka, protestují jen farmářské lobby. Šéf unijních odborů COPA/COGECA Stef Swinnen prohlásil, že „Evropa dopadne jako Švýcarsko: malebná krajina bez skutečné produkce“. To není špatná vyhlídka.

Na jaře roku 1967 vystoupil v Národním shromáždění jistý poslanec Pružinec s interpelací, v níž žádal zákaz některých filmů nové vlny (mimo jiné například i Sedmikrásek Věry Chytilové). Důvody přinesl dva: ekonomický (plýtvá se penězi státního rozpočtu) a ideologický: „Ptáme se,“ oslovil úvodem řečnicky tehdejší filmaře, „jaké pracovní, politické, zábavné poučení přinesou tyto zmetky pracujícímu lidu,“ a závěrem vyzval státní orgány, „aby se tím zabývaly a nedopustily, aby nám několik jednotlivců v kulturním životě, kterým rozumí zase jen pár jednotlivců, ztrpčovalo život“. Tato groteskní událost, která vstoupila do dějin jako legendární ukázka pitomosti tehdejší moci, jež chtěla rozhodovat o všem, včetně kvality a významu uměleckých děl, stojí po pětatřiceti letech opět za připomenutí. Tentokrát v souvislosti s debatou, která se rozvinula nad projektem Český sen (viz článek O čem sní Češi, Respekt č. 24/2003).

Minulý týden si dobře naložený ruský prezident Vladimir Putin pochutnával v Buckinghamském paláci na královské hostině, rozdával úsměvy na všechny strany a nešetřil optimismem. Není divu. Ruské ekonomice se právě podařilo vybřednout z vleklé krize a těší se pětiprocentnímu růstu. Úspěchy slaví i Putinova pragmatická zahraniční politika, a prezident si tedy před hostiteli okázalou spokojenost může dovolit. V kremelské úřadovně si ovšem podobný luxus může dopřát jen stěží. Brání mu v tom především řada dlouhodobě neřešených vnitropolitických problémů. Nejčerstvěji mu jeden z nich nepřehlédnutelně připomněla mezinárodní nevládní organizace Amnesty International, která ve spolupráci s několika ruskými partnery právě zahájila masivní kampaň upozorňující světovou veřejnost na hrozivé rozměry, jichž v Rusku dosáhla úroveň domácího násilí. Že jde o problém, nad nímž nelze mávnout rukou ani v ruských poměrech, dokazuje už prostý pohled do oficiálních dokumentů. Podle dostupných údajů totiž dnes ruští muži ubijí k smrti každý rok více žen, než kolik padlo sovětských vojáků během deseti let krvavé okupace Afghánistánu.

Popiska
Alexandr Vondra (*1961) odchází po téměř čtrnácti letech ze státní služby – poté co se jako poradce prezidenta Havla, náměstek ministra Zieleniece, velvyslanec v USA a pak opět náměstek ministra Svobody významně podílel na vytváření zahraniční politiky této země. Předtím vystudoval geografii a od poloviny 80. let byl aktivní v disentu (v roce 1989 byl mluvčím Charty 77). Během své dráhy diplomata připravil zejména česko-německou deklaraci a hladkou cestu Česka do NATO. Má tři děti a je čestným občanem státu Texas.
Konec popisky

Nedávno jste byl v Iráku. Jaký jste si přivezl dojem?
Podle médií by se člověku mohlo zdát, že je tam situace pořád horší a horší. Můj pocit takový nebyl. Irácká města začínají žít vlastním životem. Lidé se věnují aktivitám, které svobodný prostor začal umožňovat. Nebojí se povědět svůj názor. Někdo řekne, že je rád, že do Iráku Američané vstoupili, jiný, že by byl radši, kdyby tam nebyli… Ta země prochází zcela zásadní proměnou, a pokud se podaří v nejbližší době situaci elementárně stabilizovat, nastolit nějaký pořádek v ulicích, lidi nasytit, dát jim práci, myslím, že to nemůže dopadnout špatně.

Z kanceláře vicepremiéra Petra Mareše přišla překvapivá zvěst: v Česku žije téměř zapomenutá menšina a hlásí se o svá práva. Na 40 tisíc českých Němců, kterým se po válce vyhnul odsun a kteří pak za komunismu neodešli ze své domoviny dobrovolně, žádá stát, aby už konečně skoncoval s jejich nerovnoprávným postavením v zemi. Na starosti to má právě Petr Mareš. Když řekl novinám, že plánuje německé spoluobčany odškodnit, vyvolalo to u některých politiků protest. Prý jde o trojského koně, ve kterém se skrývá povinnost omluvy a satisfakce i všem vyhnaným obyvatelům Sudet.

Prvním a zatím jediným poradcem předsedy ODS a stínového premiéra Mirka Topolánka se stal odvolaný šéf vojenské rozvědky Andor Šándor (47). Proč ne, bývalí špioni či zpravodajci patřili po odchodu ze služby i mezi poradce takového Charlese de Gaulla nebo Tonyho Blaira. Šándor ale neodešel z rozvědky dobrovolně. Ministr obrany Jaroslav Tvrdík jej loni v červenci propustil a zároveň na něj podal trestní oznámení za zneužití pravomoci. Na bezpečnostního poradce pro stínového premiéra nemá Šándor ani ideální minulost: v osmdesátých letech absolvoval jako mladý komunistický kádr zpravodajskou školu v Brně, která fungovala pod dohledem sovětské vojenské rozvědky.

Sto padesát tisíc korun na ruku a šest tisíc měsíčně až do odchodu do penze dostal kapitán inspekce ministerstva vnitra Antonín Boskovic za to, že způsobil dopravní nehodu v opilosti. Jak je to možné? Zařídil to Boskovicův nadřízený, ředitel inspekce Mikuláš Tomin. Přitom nedávno se v tisku nechal slyšet, že si „předsevzal, že učiním vše, co bude v mých silách a v možnostech inspekce pro potírání kriminality v řadách policistů. Považuji to za svůj jakýsi etický imperativ.“ Na svou nekompromisnost je údajně bez výhrady pyšný a platí prý zejména pro dopravní nehody: „Při požití alkoholu za volantem je na místě maximální přísnost.“

Soudkyně Radomíra Veselá znovu nesplnila, co slíbila. Hlavní líčení s Aloisem Grebeníčkem (81), který na přelomu čtyřicátých a padesátých let jako vyšetřovatel StB týral lidi v uherskohradišťské věznici, mělo být v červnu. Nebylo. Soudkyně místo něj požádala o další lékařské posudky. Grebeníčkovi se díky omluvenkám od doktorů daří unikat spravedlnosti už šest let.
Liknavost soudkyně Veselé však má i svůj líc. Její zásluhou se z otce současného šéfa komunistů stal snad nejznámější zločinec padesátých let. Navíc zprávy o tom, že Grebeníček opět – zatím už jedenáctkrát – nepřišel k soudu a zase mu to prošlo, zvedají hladinu adrenalinu v krvi a nutí vracet se k příběhům minulosti.

Reforma veřejných financí – lék, který má zabránit tomu, aby se země dostala do vážné ekonomické a sociální krize – má nepříjemné vedlejší účinky. Vláda nedokázala ušetřit dost peněz v povinných výdajích, jako jsou penze, důchody, sociální dávky či nemocenská, a tak musí hledat jinde. Škrtá přitom i výdaje, které by mohly přispět k růstu a prosperitě: peníze na vědu a školství, tedy investice do lidského vzdělání. Ministři stále hledají v rozpočtu na příští rok úspory za 20 miliard korun, jednají o nich znovu toto pondělí. Vláda se zatím neshodla na „nedotknutelných“ prioritách, takže škrty ve vědě a školství jsou stále ve hře. Vicepremiér Petr Mareš (US) tvrdí, že pokud vědci skutečně přijdou o peníze, hodlá podat demisi.

Kulaté jubileum novináře a prozaika George Orwella (1903–1950) slavila v minulých dnech celá Velká Británie. V knihkupectvích se objevily dvě nové biografie, v tisku byl Orwell vynášen pro své reportérské a vizionářské postřehy, připomínala se jeho přezdívka „svědomí národa“. Zněly ale i opačné hlasy: levicově orientovaná kritika se totiž jen těžko smiřuje s nedávno objeveným dokumentem, který prokazuje sedm let staré podezření, že Orwell dodal krátce před smrtí britské vládě seznam osob sympatizujících s komunismem. Ať už zatracován či vynášen do nebes, jedno je jisté – nebýt dvou knih ze samého sklonku života, výročí George Orwella by se těžko připomínalo s takovou intenzitou. Je to poněkud paradoxní, protože po literární stránce nejsou Farma zvířat ani román 1984 tím nejlepším, co George Orwell napsal.

Lidé, kterým vadí shovívavý vztah české společnosti k předlistopadovému režimu a rostoucí vliv Komunistické strany Čech a Moravy, mohli mít minulý týden dobrý pocit hned z několika událostí. V úterý představily senátorka Jaroslava Moserová a ředitelka Uměleckoprůmyslového muzea Helena Königsmarková ambiciózní projekt „Absurdity totality“, který si klade za cíl shromáždit svědectví a dokumenty, jež by prezentovaly nejmladší generaci každodenní ubohost a ničemnost tuzemského totalitního systému. Ve středu poslanci zamítli návrh KSČM na zrušení lustračních zákonů – nikoli těsně, jak se čekalo, ale slušnou většinou hlasů. Ve čtvrtek předal spisovatel Petr Placák a další umělci premiérovi Vladimíru Špidlovi petici „S komunisty se nemluví“, kterou za dva týdny podepsaly tisíce lidí. Jako by se Češi přece jen začali vzestupu KSČM obávat a probírali se z letargie. Zkušenost ale napovídá, že je dobré nejásat moc brzy.

Je něco špatného na tom, když jediné dva miliardové státy planety, jež zahrnují třetinu celého lidstva, normalizují své vztahy? Jistěže nikoli. Jenom je třeba si uvědomit jeden rozdíl. Indie si právem nárokuje přízvisko největší demokracie na Zemi. Miliarda Indů se přes všechny těžkosti s chudobou a přežívající problémy kastovního systému těší vyspělé a pevné demokracii západního střihu. Naproti tomu Čína je v rámci této terminologie největší totalitou na Zemi. Miliarda a čtvrt Číňanů žije přes veškerý ekonomický boom posledních dekád v podmínkách tuhého komunismu. Právě to je třeba vzít v úvahu, čteme-li v novinách zprávu o první návštěvě indického premiéra v Číně po deseti letech.