0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura27. 6. 20035 minut

Když muzikologové tančí

Zakusit hudební zážitek, který člověka zvedne ze židle a udrží v napětí a extázi několik hodin, to se nestává každý den. Asi největší problémy s tím mají muzikologové, kteří jsou často vybíraví až hrůza. O to větší potěšení je pak sledovat celou skupinu hudebních vědců, kteří si po konferenci bez jakéhokoli očekávání vyrazí na pivo do klubu, a náhle jsou tak strženi hudbou prakticky neznámé kapely, že vstávají od stolu a nevěří vlastním uším a očím, co se to na pódiu děje. Přesně taková situace nastala začátkem června v jazzovém baru finského univerzitního města Jyväskylä, kde v čase muzikologické konference hrála norsko-bulharská formace Farmers Market.

Cesta kolem světa

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Hudební znalci se pomalu trousí z přednášky o „problematice identity jazzových hudebníků v postindustriálním Glasgowě“ a usedají k rezervovanému stolku v místním klubu. Na pódiu se objeví kvintet složený z bulharského saxofonisty, norského harmonikáře a rytmiky (basa, bicí, kytara) a hezky svižně spouští krkolomně nepravidelné rytmy a podivně zakroucené melodie bulharského folkloru. Pak harmonikář přesedlá na flétnu a kapela plynule přechází do večerní rágy indické klasické hudby. Po jiskřivé indické vložce mění bývalý harmonikář flétnu za kytaru a kapela vplouvá do šťavnatého bluegrassu. Muzikologové si vyměňují tázavé pohledy. Zvuk skupiny se mění, jako byste otáčeli knoflíkem radia. Bluegrass střídá neuvěřitelně brilantně zahraný be-bop a hudebníci jsou tak nad věcí, že navíc hudební styly občas parodují. Doposud nenápadný doprovodný kytarista se náhle mění v soulového zpěváka a hudební znalci se shodnou, že v baladě s lehkou ironií zahanbil soulového

giganta Stevieho Wondera. Po přestávce, kdy si muzikologové z Anglie, Ameriky, Skandinávie a dalších zemí Evropy lámou hlavu nad tím, jak je taková multižánrová virtuozita vlastně možná, zahrají Farmers něco z norské lidové hudby a tradiční skandinávské popmusic, které dlouho vládlo tango. Pak přidají pár cikánských písní, trochu ruského balalajkového rocku, africké hudby z Mali a německého punku. Poslední část večera vyplní parodie na módní keltskou hudbu, doprovodný kytarista zařadí ukázku hrdelního zpěvu mongolských pastevců a část publika svou extázi završí tancem na známý hit židovských svateb Hava Nagila. Po čtyřicetiminutovém přídavku pak vystoupení zrekapitulují skladbou „padesát čtyři písní za čtyři a půl minuty“. Ještě okolo třetí hodiny ranní ale harmonikář několika nezničitelným fanouškům přehrává písně ze seriálu South Park a po vyhazovu z jazz baru se jde do blízkého pop baru, kde se kapela čile pouští do heavy metalu a zvláště některých písní skupiny AC/DC, kterou všichni svého času zbožňovali. Po vyhazovu z tohoto zařízení už jdou Farmers spát. Zcepenělí muzikologové si s kapelou ještě stihnou domluvit na zítřek snídani.

„Předpokládám, že jste v posledních letech neopustili zkušebnu,“ nadhazuje nad odpolední snídaní americký muzikolog Barry Kernfeld. „Ale kdeže, už několik let prakticky nezkoušíme. Pracujeme hlavně v autě při turné, když posloucháme radio a sluchem zachytáváme různé skladby a styly,“ odpovídá vedoucí skupiny, harmonikář, kytarista, flétnista a zpěvák Stian Carstensen. „V autě taky někdy cvičíme na nástroje. Ovšem když cvičím například na bendžo, musím mít krk nástroje vystrčený z okna. Jinak to nejde,“ dodává klidně. „A jak jste do kapely získali bulharského saxofonistu?“ ptá se skotský hudební znalec Raymond MacDonald. „V polovině devadesátých let jsme uspořádali takový telefonický konkurz. Různí bulharští saxofonisti nám volali do Norska a my je po telefonu testovali,“ vypráví Stian. „To je pravda, když nám pak přišel účet za telefon, manželka se se mnou chtěla rozvést,“ vzpomíná šťastný vítěz konkurzu Trifon Trifonov, který dodnes létá na koncerty Farmers z malé bulharské vesnice Katounitza. „Stian mě tehdy přes telefon trápil víc než půl hodiny. Chtěl, abych zahrál bulharskou lidovku, tureckou lidovku, jazzové sólo, popový slaďák nebo rockový chrčák,“ dodává Trifon, kterého dlouholetá praxe v cirkuse a různých svatebních kapelách připravila takřka na všechno. Norové jsou oproti němu vlastně akademici: všichni absolvovali na začátku devadesátých let vyhlášenou norskou konzervatoř v Trondheimu, praxi však získali podobně jako Trifon na svatbách.

Co řekneme doma

„Co ale řekneme svým známým na katedrách?“ zoufá si nakonec Barry Kernfeld. „Že jsme viděli neznámou kapelu, která hrála kromě japonské tradiční hudby téměř všechno, a že se nám zdála lepší než třeba Zappa nebo John Zorn? Všichni si budou myslet, že jsme se zbláznili.“ Po zjištění, že v místním obchodě prodávají pár kousků CD Farmers Market, bere profesní sounáležitost za své a akademici se o nahrávky málem poperou.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].