Na jaře 2003 byl v časopise Národní akademie věd USA publikován článek Dereka Wildmana a kolektivu, který srovnával DNA lidí a šimpanzů. Třebaže nepředstavuje víc než jednu z řady prací na toto téma, vyvolal prudkou mediální odezvu. Do jisté míry to lze pochopit. Autoři článku totiž použili drobného úskoku: na základě vysoké míry genetické totožnosti člověka a obou druhů šimpanzů navrhli jejich přeřazení do rodu Homo. Přestože nejde o žádnou převratnou novinku – podobné návrhy se cyklicky objevují už od první poloviny 90. let, kdy se zjistilo, že šimpanzi jsou beze vší pochybnosti bližší lidem než ostatním lidoopům – bylo o celosvětovou pozornost rázem postaráno: když už se teď šimpanzi nebudou jmenovat Pan, ale Homo, měli by jistě mít i lidská práva, řekli si totiž mnozí.
Ecce Homo
Je s podivem, jak hluboko je v mnoha lidech zažrán „vědecký světový názor“: přesvědčení, že zvířátkům se nemá ubližovat, není kompletní, dokud je neposílí zjištění, že člověk a šimpanz sdílejí 99,4 % určitých genetických vlastností. Jde o zjevné nepochopení toho, co je věda, i toho, co jsou naše hodnoty. Ideál, kterému věříme proto, že je podpořen jakousi technickou molekulárně-genetickou studií, samozřejmě nestojí za nic.
Otázka, do kolika rodů chceme pravého šimpanze, bonoba a člověka zařadit, je čistě otázkou vkusu. Neexistuje žádné pravidlo, při jakém stupni genetické příbuznosti už dva druhy patří do stejného rodu. Snad jenom, že čím…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
