Všechny publikované články
Volání divočiny
Zkušenost praví, že památky lidové architektury zachrání spíš přivandrovalý chalupář z města než místní jezeďák. Podobné je to i s cennými přírodními lokalitami. Také v jejich případě překvapivě platí, že nejlhostejnější k nim zpravidla bývá domorodé obyvatelstvo. Dobře je to možné ilustrovat na příkladu šumavského národního parku, o nějž se po období relativního klidu opět začínají zajímat politici i média.
Bída českých výzkumníků
Český výzkum a vývoj mediálně ožívá pouze v situacích, kdy se domnívá, že je mu ubližováno. Protože celkové dotace z veřejných zdrojů v posledních letech výrazně rostou, obecné stížnosti na nedostatek peněz ustoupily sofistikovanějším stížnostem na jejich špatné rozdělování. Jako obvykle se v těchto souvislostech hrozí různými riziky, která z podceňování vědy vyplynou, v první řadě oblíbeným únikem mozků. To, co je na současném způsobu distribuce finančních zdrojů nejhorší, ovšem prakticky nikomu z výzkumníků nevadí.
Hobiti z Indonésie
Vyprávěnky o trpasličích lidech v lesích patří k obvyklým součástem folklóru leckde po světě. Je vždycky riskantní vyvozovat z pohádek něco o reálném světě: ne všechno, co se říká, je pravda, a ne všechno, co existuje, pronikne do pohádek. V českém folklóru vystupují spíš hejkalové než jezevci. Z Indonésie ovšem předminulý týden přišly zprávy, které se obvyklému stupni věrohodnosti povídaček o trpaslících, skřítcích či hobitech poněkud vymykají.
Příroda versus krajina
O ekologické krizi se tradičně víc mluví, než ví. Lidé si navíc pod tímto pojmem obvykle představují ohrožení abstraktního globálního ekosystému, nikoli reálné nebezpečí zániku rostlinných a živočišných druhů, jejichž cena pro nás tkví nikoli snad v tom, že by udržovaly ekosystémy v chodu, ale v tom, že prostě jsou.
