Martin Konvička

Požáry v Řecku dosáhly letos rozměrů skoro apokalyptických. Spáleniště vychládají, úřady vypsaly odměny na hlavy žhářů.

Podobně jako putovali bizoni Severní Amerikou, táhla kdysi stáda býložravců také Evropou.

Zkušenost praví, že památky lidové architektury zachrání spíš přivandrovalý chalupář z města než místní jezeďák. Podobné je to i s cennými přírodními lokalitami. Také v jejich případě překvapivě platí, že nejlhostejnější k nim zpravidla bývá domorodé obyvatelstvo. Dobře je to možné ilustrovat na příkladu šumavského národního parku, o nějž se po období relativního klidu opět začínají zajímat politici i média.

O ekologické krizi se tradičně víc mluví, než ví. Lidé si navíc pod tímto pojmem obvykle představují ohrožení abstraktního globálního ekosystému, nikoli reálné nebezpečí zániku rostlinných a živočišných druhů, jejichž cena pro nás tkví nikoli snad v tom, že by udržovaly ekosystémy v chodu, ale v tom, že prostě jsou.