Žádní neopeření mladíčci

Na šumavské pláně se zvolna vkrádá jaro a rozvaděné strany, jež se neshodují v názoru na hospodaření v lesích národního parku postižených kůrovcovou kalamitou, opět otevírají starou debatu: zasahovat, či nezasahovat? Správa Národního parku Šumava (NPŠ) totiž žádá o další výjimky ohledně ochrany přísně přírodních prvních zón. Organizátoři loňské blokády vyjednávají se Správou a ta jim nevybíravě vzkazuje: zorganizujete-li protestní blokádu i letos, pošleme na vás policii. Naděje na smír mezi vedením parku a jeho kritiky je pramalá.Mnoho zpráv v médiích přitom vyznívá tak, že v kůrovcovém sporu se zodpovědným a zkušeným odborníkům ze správy parku, jakož i neméně zodpovědným odborníkům z Kužvartova ministerstva, postavila hrstka nedovzdělaných „ekoteroristů“ s korálky na krku, k nimž se přidalo i pár hazardérů z „vědecké fronty“. Tento obraz je ovšem zásadně mylný, přičemž není těžké ukázat proč.

Šumava není poslední

V kauze Šumava nejde ani tak o kůrovce, ale o to, zda NPŠ bude plnit poslání, pro něž jsou národní parky vyhlašovány a ctěny ve všech civilizovaných krajích. Tedy zda se stane ostrůvkem relativně divoké přírody a bezpečným domovem ohrožených rostlin a živočichů, anebo běžným hospodářským lesem se všemi lidskými zásahy, co k němu patří.V mediální prezentaci problému lze pozorovat jakési „přepólování“, kdy se politikům a jejich úředníkům věří víc než nezávislým expertům. Došlo k němu i proto, že jen málokdo dnes ví, co rozhoduje, zda…