Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Tuláci v čarovném městě

Stačí mít odhodlání a trochu peněz a už dnes se celá Evropa může stát normálním životním prostorem.

mobrazek_393.gif
mobrazek_393.gif • Autor: Respekt

vobrazek_393.jpeg
Fotografie: Příjemné podnebí, hodní lidé a za rohem přebytky konzumní společnosti: divadlo života může začít. • Autor: Respekt

Svět už dávno nekončí u zabetonované závory na česko-německé hranici v Rozvadově. Ani není nutné čekat na otevření bran Evropské unie či na vytoužené vyšší platy. Stačí mít odhodlání a trochu peněz a už dnes se celá Evropa může stát normálním životním prostorem. Na vlastní kůži to poznává stále více lidí bez závazků a starostí: na léto do Londýna nebo Amsterdamu, na podzim na brigádu do severní Itálie či Řecka a na zimu třeba do jižního Španělska. Cestovat stopem a spát venku, nakupovat v levných supermarketech nebo na trzích a o byrokratické „papírky“ se nestarat. Někde to jde snáze, někde vůbec ne, ale netrápit se riziky je také jedním z rysů tohoto životního stylu.

To sladké slovo Granada

Nad španělskou Granadou září slunce. Turisté se cestou ze starobylé pevnosti Alhambra trousí ztichlými alejemi eukalyptů a platanů. V centru města je právě poledne. Úzkými ulicemi se valí nekonečné řady aut, chodci spěchají na rychlý oběd. Zahraniční návštěvníci si jdou prohlédnout klášter San Jerónimo, náhle však obezřetně přecházejí na druhou stranu ulice. Od vývařovny San Juan de Dios před stejnojmennou nemocnicí k nim doléhá hlasitý štěkot psů, na chodníku posedávají a polehávají postavy v obnošených šatech. Skloněné obličeje starších mužů jsou zarostlé šedivým strništěm, hlavy mladších zdobí dredy. Vzduchem zavíří kužely. Jedna z postav na chodníku natahuje ruku a španělštinou s nezaměnitelným českým přízvukem se ptá: „Tienes cigáááróó? – Nemáš cigaretu?“

Granada je město s třemi sty tisíci obyvatel a středisko jedné z nejchudších provincií Španělska. Zasněžené vrcholky Sierry Nevady propůjčují městu charakteristickou fotogenickou kulisu a po většinu roku zpříjemňují horké andaluské podnebí. Na sjezdovku je to z centra necelých čtyřicet kilometrů, na pláž Středozemního moře zhruba osmdesát.

Během staletí se zde vystřídaly různé kultury i náboženství a na atmosféře města je to znát. Vedle sebe tu žijí katoličtí Španělé i silné komunity přistěhovalců z Maghrebu, subsaharské Afriky či jihovýchodní Asie. V úzkých uličkách historické čtvrti Albayzín prodávají své zboží obchodníci z Maroka a jejich čajovny patří spolu s proslulou Alhambrou, bývalou pevností muslimských vládců Granady, k největším turistickým trhákům města. Peníze z kapes japonských, severoamerických a západoevropských návštěvníků ostatně tvoří hlavní zdroj příjmů obyvatel Granady.

Na počátku osmdesátých let sem začaly proudit skupinky nonkonformních obyvatel západní Evropy – punkeři, anarchisté a tuláci nejrůznějšího druhu. K nim se po pádu železné opony připojili také lidé z postkomunistického tábora – Poláci, Ukrajinci, Češi a Slováci. Granada, sama jedno z nejchudších španělských měst, jim může ledasco nabídnout: teplé podnebí, toleranci formovanou staletími soužití mimo jiné i se svébytnou cikánskou komunitou a dnes i přebytky konzumního životního stylu. Mladí cestovatelé a dobrodruzi se sice dnes už nemohou ubytovat v polorozpadlé Alhambře, jako to v první polovině 19. století udělal americký spisovatel Washington Irwing – památka je dnes obehnaná plotem a dobře hlídaná, pokud však mají dostatek odvahy a vynalézavosti, naleznou hned za městem svou možná první střechu nad hlavou po dlouhých měsících putování: legendární sacromontské jeskyně, kdysi obývané granadskými cikány.

Dva roky prázdnin

Komunita tuláků je nestálá. Někteří zůstanou na chvíli, vychutnají si zdejší vyhlášený hašiš, poslechnou si nejlepší flamengo ve Španělsku a táhnou dál. Jiní zůstávají roky. Mladí Češi a Slováci patří teď k těm, kteří se nemohou odtrhnout.

„Nejdřív odjíždíš za týden, potom příští měsíc a nakonec tady vykvasíš roky,“ říká Matúš (25). Nenápadný blonďák pochází z rozpadlé dělnické rodiny ze slovenského Martina. Vyučil se mechanikem-opravářem, dnes si ale vzpomíná, že rozebraný motor spatřil na učilišti všehovšudy dvakrát. Učení ho nebavilo, na střední školu jít nechtěl. Zbývala práce v továrně nebo v otcově řezbářské dílně, ani jedno však Matúše příliš nelákalo. Jednou v létě se osmnáctiletý mládenec vypravil do Řecka sklízet pomeranče. „Chtěl jsem trochu přilepšit našim,“ vysvětluje. Očekávaný výdělek se nedostavil a příspěvek do rodinného rozpočtu byl zanedbatelný. Zklamaný Matúš se s přítelkyní vydal stopem zkusit štěstí na jih Španělska do Andalusie.

Granada na ně zapůsobila. Krásné město i okolí, památky, za kterými sem o dovolené míří turisté z celého světa, středomořské podnebí. „A hlavně ty západy slunce, ty se fakt nikde jinde nevidí!“ říká Matúš. Přítelkyně se po pár týdnech vrátila na Slovensko studovat, Matúš zůstal. Jeho výlet už se protáhl na dva roky a sedm měsíců.

Na začátku měl kytaru a na jídlo si vydělával hraním na ulici. Přespával u nových kamarádů v jedné z jeskyní za městem. Žebrat nechtěl. Pak mu kytaru přejelo auto. Matúš strávil nějaký čas na farmě hnutí Hare Kršna nedaleko Malagy, ale přísný životní rytmus náboženské sekty se mu příliš nezamlouval. V zimě tedy pracoval bez pracovního povolení jako zahradník v Malaze a na jaře se vrátil do Granady.

I tentokrát našel ubytování v jeskyni. Bydlení v jeskyních má v Granadě tradici dlouhou několik staletí a taky nesporné výhody. „Cuevas jsou především zadarmo,“ zdůrazňuje Matúš. Na rozdíl od levných podnájmů do nich nepraží v létě slunce a v zimě se v nich člověk netřese mrazem. Na druhé straně do nich samozřejmě není zavedená elektřina a pro vodu je třeba chodit dva kilometry do městských kašen. „V zimě často prší a může se stát, že se vám část jeskyně sesune na hlavu,“ říká Matúš. „Když je ale hezky, můžete sedět před jeskyní v tričku s krátkým rukávem, trochu dělat nebo se jen tak koukat před sebe.“ Město se však rozrůstá a za oběť padlo i nejedno tradiční cikánské obydlí. I letos se po Sacromonte šíří zvěsti, že buldozery jeskyně zasypou a učiní tomuto způsobu bydlení rázný konec.

Kytaru se opravit nepodařilo a Matúš se musel něčím živit. Domníval se, že zdědil šikovné ruce po otci, a začal napodobovat drhané náramky prodávané ve stáncích kolem nejnavštěvovanějších turistických atrakcí. Počáteční pokusy za moc nestály, prodej také ne. Své výrobky přitom neprodával pouze v Granadě, stopem je rozvážel po celém španělském a portugalském pobřeží. Na jedné ze „služebních“ cest ho v Lisabonu kamarád z Brazílie naučil vyrábět náušnice a náramky z drátků a Matúšovy obchody se odrazily ode dna. Jeho denní výdělek však zůstává nejistý, někdy prodá zboží za dvacet eur, jindy se u jeho stánku nikdo ani nezastaví. Kromě toho mu kamarádka vloni obstarala stálé zaměstnání, samozřejmě načerno: jednou za týden chodí vylepovat plakáty a za osm hodin práce si vydělá třicet eur. Může si tak dovolit bydlet společně s dalšími čtyřmi kamarády v pronajatém bytě ve studentské čtvrti García Villatoro. „Je to pohodička, mám střechu nad hlavou a nemusím kdovíjak makat, stačí, když jdu vylepovat jednou nebo dvakrát za týden.“ Společnost nájemníků je mezinárodní, dvě dívky ze Španělska, Slovák Matúš a dva Češi. „Holky jsou v menšině, a tak už se učí česky a slovensky,“ pochvaluje si Matúš nečekanou převahou Slovanů.

Letošní zimu už tedy přečká v suchu, s jedním stolkem a židlí, a bude moci vyrábět ozdoby, které chce v létě prodávat na plážích poblíž Tarify a v Portugalsku. Domů se nechystá. „V Granadě jsou zajímaví lidé z celého světa, kamarádím s uměleckým kovářem z Japonska, s jednou holkou z Belgie a s Angličany. Většinou se domlouváme lámanou španělštinou. Život je tady mnohem veselejší, pořád je na co se dívat,“ vysvětluje. „Doma bych se unudil k smrti.“

Také pětadvacetiletý David přijel ve svém potrhaném značkovém oblečení do Granady stopem. Pochází z Chomutova, štěstí na malém městě však hledat nechtěl. Rodiče mrzelo, že jeho kroky nevedou po ukončení odborného učiliště na vysokou školu, David ale ze všeho nejvíc toužil cestovat a poznávat nové lidi. Taky nechtěl plánovat budoucnost a toužil od života brát to, co mu on sám přinese. Projel stopem téměř celou Evropu. Pracoval na farmě ve Švýcarsku, jako sezonní zemědělský dělník ve Francii, Španělsku a Portugalsku. V Granadě pobývá už potřetí. Nejdříve v jeskyni na Sacromonte a teď – jako Matúš – ve společném podnájmu. David umí metat ohně a během sezony si v turistických střediscích dokáže vydělat i šedesát eur za večer. Někdy je utratí za „výlet do kosmu“, jak popisuje svoje zážitky po požití omamných houbiček. V zimě je to s výdělky horší, a tak občas zajde do některé z katolických vývařoven nebo něco „zrecykluje“ – rozuměj sebere na ulici: „Španělé jsou strašně konzumní, vyhazujou všechno možný, někdy jsou ty věci skoro nový. A když odpoledne obejdeš cikánky na trhu, vždycky ti nechají něco z toho, co už nemůžou prodat.“

Obydlí sdílí David se svým pitbullem Matějem. „Lidi se ho na ulici bojí, asi budu muset koupit nějaký špagát jako vodítko,“ říká. „Tady máme všichni psa, člověk se občas cítí sám a v jeskyních je to v noci i někdy nebezpečný, hlavně když se vracíš potmě z města. Lidi v jeskyních jsou ale někdy nezodpovědní. Nejdřív se bez psa bojí, pořídí si ho, ale protože jsou to tuláci, tak se pak seberou a jedou jinam, ale psa, který se jim na stop nehodí, tady nechají jen tak volně pobíhat.“

Taky David je dobrodruh a tulák a v Granadě nevydrží nikdy delší dobu – ale Matěj putuje s ním. „Je šikovnej, na stopu ho většinou berou,“ říká David. Léto tráví nejraději na plážích v okolí Tarify, podniká výlety k místní přehradě (koupil si nový rybářský prut a loví s ním pstruhy), jezdí na koncerty sound systémů v Alpujarras nebo se toulá po horách. Tulákem ale nechce zůstat navždy. „Jednou bych si chtěl koupit barák v bílých vesnicích Alpujarras na opačné straně Sierry Nevady a mít tam koně a psy. A taky solární panely, abych nebyl na nikom závislý s energií. Tady na to stát přispívá.“ A co návrat domů? „To tedy zatím neplánuju. Je tam pořád strašný počasí a tady se vždycky něco děje, pořád narážíš na zajímavý osudy a tak. Prostě je ta Granada nějak začarovaná.“

Pomoc bez otázek

Je přesně půl jedné a dovnitř sociální vývařovny v centru města se netrpělivě tlačí zástup lidí. Granadští bezdomovci, lidé závislí na drogách a mladí tuláci z východu Evropy. Je potřeba si pospíšit. Dnes budou makaróny s rajčatovou omáčkou a na opozdilce nic nezbyde. Vývařovna San Juan de Dios je jednou ze tří, které v Granadě provozuje katolická církev. „Může sem přijít úplně kdokoli, nikoho nikdy nevyhodí,“ říká častý „zákazník“ Matúš. „Vloni v dubnu jednu jídelnu kompletně řetězama rozmlátili italští pankáči. Přijíždí sem vždycky na sklizeň máku. Jsou to ostří hoši, mezi sebe si nikoho nepustí. Mají svoje auta a s nikým se moc nebaví. Asi jim nechutnalo, tak to tam rozmlátili. No, a teď se musí večer vždycky čekat na lístek s pořadovým číslem, aby nad tím měli trochu kontrolu.“

Jídelně vévodí světle hnědé kachlíky, hnědé plastikové židle a na dveřích tmavé dvojité mříže. Hlídač s obuškem si novináře bedlivě prohlédne, potom zavolá bratra Julia. Nenápadný obrýlený muž v doktorském plášti poletuje od výdeje čistého prádla k jídelně a nemá ani minutu volného času. Nakonec se přeci jenom na chvíli zastaví a ochotně odpovídá: „Češi sem chodí také, ale není jich příliš mnoho, tak pět někdy i deset lidí. Jsou slušní, nedělají výtržnosti, nejsou konfliktní. Jsou většinou hodně mladí, člověk si říká, proč vlastně tak mladí lidé potřebují naši pomoc? My se ale neptáme, kdo je kdo a nezpovídáme naše klienty, proč nás vyhledali. Kdo přijde, dostane najíst, dvakrát týdně si u nás může vyprat prádlo, máme tady i základní zdravotnickou pomoc, čisté kartáčky na zuby, holicí potřeby a sociálního poradce. Kdo naši pomoc potřebuje, může ji využít. Veškerý personál jsou dobrovolníci. Snažíme se pomoci bližním, kteří se ocitli v nouzi. Na věku a národnosti nezáleží. Víte, když by nedostali najíst u nás, co by ti lidé dělali? Museli by krást a dopouštěli by se trestných činů. Takhle mají alespoň jednou denně teplé jídlo. Jsme křesťané a konáme to z lásky k bližnímu, víte.“

Druhým záchytným bodem v Granadě je už zmíněný jeskynní komplex Sacromonte. „Kulturu a způsob života obyvatel jeskyň na Sacromonte považujeme za své kulturní dědictví,“ vysvětluje ředitelka sociální správy granadské radnice María Ángeles Blanco.„V osmdesátých letech se o to místo začali zajímat především umělecky založení lidé z Německa, Japonska a Anglie. Sacromonte je totiž oslavováno jako mekka svobodomyslných lidí, kteří zde nacházejí jedinečnou inspiraci. Dnes umělce většinou vystřídali tuláci.“

Jeskyně byly původně vyhloubeny do svahu jako útulky pastevců nebo provizorní stáje pro dobytek. „Životní podmínky v nich jsou dosti příšerné,“ hodnotí María Ángeles Blanco, „ale na tom nesejde, ať si každý žije, v čem uzná za vhodné. Nás jako radnici především znepokojuje, že při každém dešti hrozí sesuv svahu a že by tak v jeskyni mohl být někdo z těch mladých lidí zasypán.“ Zatím se tak ale nestalo. Další problémem je hygiena. V jeskyních není tekoucí voda ani záchody, vloni v létě se pracovníci radnice celé týdny potýkali s epidemií svrabu a zaznamenán byl i případ cholery.

Přes veškeré komplikace se radnice prozatím k žádné ráznější akci proti jeskynním úkrytům nechystá a trpělivě odklízí velké množství odpadků, které novodobí tuláci produkují. „Občas při úklidu asistuje i místní policie a při této příležitosti obyvatele jeskyní donutí k odchodu, ale oni se za pár dní samozřejmě vrátí. Je to jen taková hra,“ konstatuje paní ředitelka. Informací, že v jeskyních na Sacromonte žijí také Češi a Slováci, je viditelně zaskočena. „Já znám hlavně Angličany a Němce, ti přijíždějí kvůli teplu, mají rádi flamengo a buďme upřímní i hašiš z Maroka, v létě je jich tady hodně, tak kolem padesáti. Nikdy se ale nezdrží příliš dlouho, přečkají tu jednu dvě zimy, prožijí si tady svou mladickou vzpouru a vrátí se zpátky ke svým středostavovským rodinám. Často mi sem volají nešťastní rodiče z Anglie, Itálie nebo Německa, že hledají dítko, které se jim zatoulalo do španělských jeskyní.“

Klauni

Na náměstí Bib Rambla prodávají dva šašci barevné balonky naplněné moukou. Na baloncích jsou nalepené oči, ústa a chocholka šedých vlasů. Granaďané předškolního věku ztrácejí hlavu a drobnými pěstičkami nelítostně mačkají poddajné míčky. Občas některý „paňáca“ praskne a ve světle pouličních lamp zavíří oblaka mouky.

Mladí Češi Petr (24) a Karolína (18), kterým šaškovské úbory patří, také procestovali více zemí Evropy, teď se jim ale nejvíce líbí ve Španělsku. Petr se na cestu vydal po dosažení plnoletosti, Karolína odešla ze střední knihařské školy vloni tři měsíce před maturitou rozhodnutá následovat Petra kamkoli. Do Granady se dostali stopem přes Německo a Francii. „V Praze jsme slyšeli zvěsti, že Granada je exotická, dá se tam sehnat levné bydlení a kouření,“ říká Petr. „A že tam nejsou žádné velké problémy s vyhošťováním.“

Po příjezdu se protloukali, jak se dalo: spali v jeskyních za městem nebo ve squattu v centru. Na ulici žili téměř půl roku. Pak si ale Petr vzpomněl na prodej „paňáců“, řemeslo, které se před lety naučil v Izraeli. To pozvedlo jejich životní úroveň až k pronájmu levného bytu na náměstí Plaza Nueva. Výroba je pracná a ne právě příjemná: „Musíme používat ochrannou masku z lékárny,“ vysvětluje Petr. „Z těch lepidel a sajrajtů je nám obvykle špatně. V Izraeli se mi celkem dařilo, paňácové se prodávali dobře, naučil jsem se je dělat v jednom kibucu. Pak mě ale vyhostili za nelegální prodej. Chvíli jsem čekal v lochu na letadlo a pak jsem se vrátil do Prahy. Prodával jsem nejrůznější věci, mapy, mobilní telefony… Ale v Česku se nedá nic vydělat a pořád prší a vůbec je tam strašná nuda. Tady je kromě tří měsíců pořád hezky, hašiš stojí pár euro, kam se podíváš, je něco zajímavýho a Španělé si od nás kupují hodně.“

Obchody se slušně daří a dvojice si dokáže vydělat i více než tisíc eur za měsíc. Povolení k prodeji ani dlouhodobému pobytu však Petr s Karolínou nemají, slušný příjem je proto vykoupen větším strachem z vyhoštění nebo několikadenního vězení. Na rozdíl od ostatních tuláků se o ně totiž policie zajímá celkem pravidelně: „Házejí nás do jednoho pytle s lidma, kteří tady prodávají přepálený cédéčka. Když jeden prodává, tak ten druhý má pořád strach, jestli ho neseberou.“ Policie zboží už několikrát zabavila, „šaškové“ ale nakonec vždy vyvázli pouze s pohrůžkou. Strach z policie je o to nepříjemnější, že v Andalusii Petr a Karolína poprvé objevili místo, kde se jim opravdu líbí. „Koupili jsme si ve frcu oba kolo, abychom pořád jenom neseděli a nelepili paňáci. Je to tady vážně nádherný, stačí vyjet kousek za město a už jsi v horách, a než dorazíš až k těm sjezdovkám na Sieře, tak si docela mákneš.“

Když se právě nevěnují obchodu nebo se netoulají se svými dvěma psy po kopcích Sierry Nevady, kouří levný hašiš. Někdy ho vykouří tolik, až se klapot jejich výnosného mlýna zastaví – prodej a kouření prý nejdou dohromady. Domů se nechystají, nic je tam prý nečeká. Všechno, co mají, vykřesali z ničeho tady v Granadě.

Od mé lavičky ruce pryč

Na policejní stanici v Granadě ale situaci nijak dramaticky nevidí. „Zkušenosti s lidmi od vás jsou minimální a trestná činnost nulová. Tedy to, co mi považujeme za trestnou činnost, krádeže, obchod s drogami a podobně,“ sděluje na policejní stanici tiskový mluvčí Ángel Castillo. V moři problémů se zkrátka česká komunita, která podle odhadů policie čítá asi třicet lidí, dokonale ztrácí. Skutečnost, že jsou to lidé bez víz, povolení k dlouhodobému pobytu a někdy i platných cestovních dokladů, prý je sice nepříjemná, policie má však mnohem vážnější starosti. Jiné přistěhovalecké komunity jsou mnohem početnější a problémovější. Vyvíjejí organizovanou trestnou činnost, kvete obchod s drogami, systematické pašování utečenců ze zemí Afriky a Asie. V Andalusii pracují a žijí bez povolení desítky tisíc přistěhovalců a jejich záležitosti „obstarává“ jak zahraniční, tak místní mafie.

Češi se do těchto aktivit zatím nepouštějí. A kromě toho, bez jisté „výpomoci“ ze zahraničí se dnes prosperující španělská společnost neobejde. Farmáři mají velké problémy najít mezi místními lidmi sezonní pracovní sílu pro sklizeň ovoce a zeleniny, přesto španělská vláda vypisuje kvóty, jimiž reguluje počet pracovních povolení vydávaných pro námezdní pracovníky ze zemí severní Afriky a východní Evropy. Nějaký ten nelegální česač oliv je proto pro nejednoho majitele sadu vítaným řešením.

„Jistě, na pouliční prodej náramků by měl člověk mít správně povolení,“ dodává ještě policista, „ale my ostře rozlišujeme např. mezi emigranty ze Senegalu, kteří kopírují hudební nosiče a okrádají tak třetí osobu a porušují autorská práva, a mezi lidmi, kteří si sami vyrobí vlastníma rukama umělecké zboží, rozloží si svůj stánek a sem tam něco prodají. Ti pro nás nepředstavují žádný problém. Většinou je jenom vyzveme, ať si svůj stánek sbalí, ale spíš ani to ne. Je to jejich způsob života. Ano, mají velké psy, jsou často výstředně oblečení a špinaví, ale každý má právo žít si po svém.“

Na Miradoru San Nicolás, jednom z turisticky nejpřitažlivějších míst města, sedí stárnoucí cikánka Carmen a ve své domácké zástěře vábí turisty klapotem kastanět. Když to návštěvníkům nestačí, předvede i několik flamengových kroků. „Ty mladý hipíky znám, v létě tady kvůli nim není k hnutí. Mně nevadí, když tady prodávají ty svoje náramky a náušnice, kšefty se mi hýbou i tak, ale když mi nechtějí udělat místo, to mě fakt může namíchnout. Já tady prodávám dvacet let, a tak mám na svoji lavičku právo. Oni jsou hodní, někteří dokonce milí, jenom ti jejich hafani mi lezou trochu na nervy, mohli by si na ně koupit nějaký provaz nebo něco. Někdy se opijí a dělají rámus, ale většinou si hledí svého tak jako já. Každý prodává, co umí a jak umí. Nebezpeční nejsou a nekradou. Jenom je jich někdy moc.“


Flamengo na Svaté hoře

Sacromonte (Svatá hora) je granadská čtvrť rozkládající se na příkrém svahu kopce, na jehož vrcholku bylo v dobách muslimské vlády popraveno několik křesťanských mučedníků. Hornina je měkká, takže je snadné do ní vyhloubit jámy, a zároveň dosti soudržná a stabilní, aby se zdi takto vytvořených jeskynních obydlí nezhroutily.

Těchto vlastností využili na konci 15. století muslimové prchající z Granady před křesťanskými vojsky katolických králů. Po nich jeskyně osídlili cikáni, jejichž první pobyt je zaznamenán v roce 1538. Na rozdíl od kočovných cikánů v jiných oblastech se zde usadili a postupem času vytvořili směšováním muslimských a vlastních tradic svéráznou kulturu, jejímž nejznámějším projevem je flamengo.

Jeskyně se od devatenáctého století staly poutním místem příznivců tradiční andaluské kultury, životní podmínky v nich však stále více zaostávaly za běžným standardem doby. V šedesátých letech minulého století se většina jejich cikánských obyvatel odstěhovala do moderních granadských čtvrtí. Když ale jeskyně v 80. letech „objevili“ turisté a umělci z bohatších zemí, došel jejich původním majitelům turistický potenciál jeskyní: dnes je do nich zavedena elektřina i voda a najdete v nich všechny běžné civilizační vymoženosti. Část obydlí slouží pro více či méně kašírovaná představení flamenga, jiné se pronajímají návštěvníkům ze zahraničí. Realitní kanceláře mají jeskyně běžně zařazeny ve svých nabídkách.

Ve svahu nad čtvrtí Sacromonte jsou vy-hloubeny další jeskyně, které buď „modernizací“ neprošly, nebo nikdy nebyly určeny k soustavnému obývání: sloužily jako útulky pro pasáky dobytka nebo pro zvířata. Právě ty využívají tuláci z různých koutů Španělska a Evropy, mezi nimi také Češi a Slováci. Nenaleznete zde jakékoli základní hygienické vybavení, je v nich však sucho a stálá teplota po celý rok, což je nesporná výhoda. Běžně pronajímané lacinější byty v Granadě totiž postrádají topení, zato v nich nechybí netěsnící okna a dveře. Ve městě přitom v zimních měsících klesá teplota v noci pod bod mrazu.

Jeskynní obydlí nejsou v Andalusii pouze specialitou Granady. Nacházejí se také ve městech Baza či Guadix, kde byla část jeskynního komplexu dokonce přebudována na hotel.


Díky nim je to jiné,říká Maribel López Retamar (44), učitelka oboru textil na umělecké průmyslové škole v Granadě

Jak se díváte na evropské tuláky ve svém městě? Jsou sympatičtí?

Jsou i nejsou. V poslední době jich tady hodně přibylo a jsou mezi nimi hrozné rozdíly. Někteří žijí na ulici, protože je to prostě baví, je to jejich styl a umí se uživit. Dělají náramky, věci z kůže nebo z drátů, plastikové panáčky. Když potřebují materiál, jdou sbírat olivy nebo jahody. Jiní jsou prostě zoufalci, kteří pocházejí z problémových rodin, fetují, pijí a žebrají. Těch je mi spíš líto.

Jak se ta lítost projevuje, dáváte jim peníze?

Myslím, že tohle každý v Granadě tak trochu řeší. Člověk tady pořád zakopává o spoustu žebráků, pouličních mimů a tzv. umělců. Kdyby měl dát všem peníze, asi se nedoplatí. Já umím řemeslo a tak, když mám čas a vidím na ulici prodávat někoho třeba drhané věci, zastavím se na kus řeči a naučím ho nějakou zajímavou techniku nebo mu ukážu složitější vzor. Říkám si, že třeba víc prodá.

Takže si vybíráte talenty…

Zpočátku, když jsem začínala na průmyslovce, jsem si to myslela. Jenže s těmahle lidma je problém v tom, že nejsou a ani nechtějí být dobří řemeslníci. Chtějí být umělci, být originální a uživit se tím. Jenže i když děláš náramky z kůže nebo z drátů, musíš zvládnout alespoň trochu řemeslo. Často říkám, že mají přijít za mnou do dílny. Přijdou, ale vydrží to pár dní. Někdy se ale od nich učím i já. Třeba jedna holka mi loni ukázala zajímavé křížení barevných nití. Taky jsem koupila různé náramky a mám je v dílně na ukázku pro žáky.

Vadí vám na nich něco?

Vadí. Často jsou jako stádo. Hodně se pohybují ve skupinách, je to pochopitelné, život na ulici není žádná selanka. Nesnáším hlavně to bubnování, neumějí to a hlavně si ani neuvědomují, že to neumějí, že produkují jen hluk. V létě jdete na kafe a raději z náměstí prchnete, protože se to nedá vydržet. Jenže stejně si myslím, že jsou tady důležití. A víte proč? Protože bez nich by to město nemělo šmrnc, bylo by sterilní, plné načinčaných památek a turistů. Díky nim je to tady různorodé, jiné, zvláštní.

Autoři jsou čeští překladatelé žijící ve Španělsku.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte