Už se stalo a zase měli pravdu skeptici - čtyřkoalice se opravdu nedožila voleb, rozvrácena nesmiřitelným bojem ODA a lidovců. To je fakt a k tomu přísluší i další varování - komu se nelíbí politická elita zrozená opoziční smlouvou, ten má smůlu, protože pokud se nestane něco neočekávaného, lídři ODS a ČSSD si rozdělí moc v zemi i po nadcházejících volbách. Litovat a plakat můžou po událostech minulého týdne všichni, kdo si přáli, aby červnové volby svrhly Klause nebo Zemanovy dědice. Ale litovat čtyřkoalice není třeba. Jednu svou úlohu splnila a na další už nestačila.

Vzpoura malých

Ke každému slušnému nekrologu patří přehled významných činů zesnulého. Nuže, i bývalá čtyřkoalice se má čím chlubit. Vznikla na podzim roku 1998, kdy se dva vítězové sněmovních voleb spojili smlouvou, v demokratických poměrech nanejvýš neobvyklou. V ní se dohodli, že napříště bude v České republice vládnout pouze někdo z ODS nebo ČSSD. Proto také změnou volebního zákona zničí konkurenci menších stran a změnou ústavy zabrání prezidentovi, aby do výběru dalších premiérů mluvil. To se pochopitelně nelíbilo menším stranám, a tak se spojily do čtyřkoalice. Nové spojenectví uspělo ve všech volbách, kterých se účastnilo, a získalo i kontrolu nad Senátem. Tak se podařilo zabránit změnám v ústavním pořádku a vlastně splnit úkol, kvůli kterému čtyřka vznikla. Byl to ale její prakticky jediný úspěch. Nenapsala, natož aby prosadila nějaký významnější zákon a ani interpelace ministrů neměly velký ohlas, protože je nepodporovala nejsilnější opoziční strana ODS. I proto se očekávalo, že s tím hlavním čtyřkoalice přijde po volbách. Volební preference jí také v dobách největší slávy ukazovaly přes třicet procent a tak předpověděly jasného vítěze voleb. Lidé znovu uvěřili moudrosti knížete Svatopluka, že jeden prut se zlomí lehce, ale v jejich svazku už je síla. Jenže poslední dny ukázaly, že chybí společně sdílená snaha změnit veřejný život, který by čtyřkoalici udržel, když propuknou osobní a partajní spory. Volebního favorita ze scény vymazala jedna malá síla jménem ODA, jejíž volební preference nepřekročily v posledních měsících půl procenta.

Politická morálka v praxi

ODA byla založena ještě v rámci Občanského fóra filozofy z disidentské skupiny kolem Daniela Kroupy a Pavla Bratinky. Sama se označovala poněkud neurčitě za konzervativně-liberální. Liberální hodnoty rozhodně prosazovala v ekonomice - její člen Tomáš Ježek patří k autorům kupónové privatizace. Konzervatismus se vyčerpával v moralizování o správném politickém stylu. Proto se také strana několika pražských intelektuálů stala útočištěm všech pravicově smýšlejících politiků, kteří se dostali do sporu s lídrem pravice, nastupujícím Václavem Klausem. Roztržka přesto nebyla tak velká, aby ministři za ODA neobsadili po třech křeslech v obou Klausových vládách. V roce 1995 pak dala aliance ostatním praktickou lekci z politické morálky. Její předseda Jan Kalvoda tvrdil, že tajné služby sledují jeho partaj. Dělal to proto, aby odvedl pozornost od řešení stranického dluhu - nešvar obviňovat temné síly ze všeho, co neumím řešit, se v zemi pak velmi rozšířil. Samotnou ODA aféry se sponzory ale dostihly počátkem roku 1998, kdy se rozpadla po vzoru ODS. Na rozdíl od ní se nevzpamatovala a v tehdejších volbách vůbec nekandidovala. Výraznou figurou zůstal pouze senátor a současný předseda Michael Žantovský, který se jako jeden z mála snažil atakovat opoziční smlouvu a kritizovat zahraniční politiku vlády, s kolegou ldřichem Kužílkem ještě prosadil zákon o sovobodě informací. Vznik čtyřkoalice byl pro ODA novou šancí - na kandidátkách do sněmovny dostala plných osm volitelných míst. ODA tak dostala příležitost vrátit se na špici, ale záhy se sama podtrhla. Když si partneři z lidové strany povšimli, že ODA přes své tradiční moralizování nesplácí svůj sedmdesátimilionový dluh, nekolegiálně na alianci zaútočili před očima veřejnosti. ODA útok neuměla odrazit, zapletla se ve složitých kličkách a nakonec bouchnutím dveří celou čtyřkoalici definitivně pohřbila. S jistou dávkou cynismu je možné říci, že k ziskům při výbuchu čtyřkoalice patří neodvratný zánik strany, jejímž jediným cílem už bylo pouze přežít a podílet se na moci.

Krutý konec koaly

Rozpad čtyřkoalice přitom nečekal na rozhodnutí Žantovského. Její stav se dramaticky horšil celý minulý týden a bylo otázkou času, kdy agónie skončí. Ještě pondělní titulky deníků hlásily „Krize s dluhem ODA byla zažehnána“. Strany čtyřkoalice tehdy skutečně měly řešení. Už v úterý ale padla další rána. Zjistilo se totiž, že ODA má ještě další dluh za šest milionů, přitom partnery dosud ujišťovali, že nic takového není možné. To byla poslední kapka. Jestli se aliance ještě zastávala aspoň Unie svobody, tentokrát zlomila hůl i ona. ODA nakonec souhlasila s odchodem svých lidí z kandidátek. Měla jen podmínku: ve čtyřkoalici setrvá pouze v tom případě, že do voleb nepůjdou ani bývalý místopředseda lidovců Miroslav Kalousek, ani současný místopředseda US Ivan Pilip. Ti prý také nejsou čistí. Žantovský ale musel předem vědět, že narazí, protože Kalousek a Pilip patří k nejvlivnějším mužům svých stran. Skutečně neuspěl a ODA půjde do voleb sama. Nešťastnou čtyřkoalici před hněvem trpaslíka neuchránila ani schůzka jejích lídrů s prezidentem, který tak neobvykle přímo zasáhl do běžné stranické politiky. Minulý týden skončil, když Karel Kühnl složil funkci lídra čtyřkoalice. Tím podtrhl otázku, co bude dál.

Není vše ztraceno

Jednoduše řečeno, tento týden se bude třídit pozůstalost čtyřkoalice. Dvě okolnosti ještě mají nádech dramatu. Nechají US a lidovci společnou kandidátku do voleb, anebo si každá strana postaví vlastní? Nerozpadne se unie na dvě křídla podle toho, kdo bude, či nebude chtít nadále spolupracovat s lidovci? Politici obou stran si jistě uvědomují, že pokračování takových žabomyších válek je zhoubné, jde jen o to, zda nepodlehnou tlaku emocí zevnitř svých stran. Vyčítat Cyrilu Svobodovi, Haně Marvanové nebo Ivanu Pilipovi vážné selhání, když nedokázali udržet čtyřkoalici, vlastně ani nejde. Jak ukázal i jejich úspěšný boj proti zneužití volebního zákona či změně ústavy, demokracie v České republice ještě tvoří svá základní pravidla. Operativně vybudované uskupení splnilo svůj úkol, vidinu volebního vítězství ale unést nejspíš ani nemohlo - jihomoravští křesťané a pražští intelektuálové mají o svém prospěchu různé představy. Dokonce i deprimovaní dědicové čtyřkoalice si zkrátka mohou říci, že úplná katastrofa ještě nenastala a že s volebním vítězstvím není ztraceno úplně všechno. Jde přece i o to, kdo se voleb zúčastní a jakou perspektivu pro společnost představí. Prohrát a přitom mít program, kterému se dá věřit a který může být alternativou k tomu vítěznému, je přinejmenším dobrou přihláškou k čestné roli demokratické opozice. Už program, se kterým šly obě strany do voleb 1998, se odvolával ve své velké části na podporu občanských svobod a využití rozpočtu ve prospěch budoucích generací investicemi do vzdělání, občanské infrastruktury a ochrany přírody. Něco takového slibovala tehdy i sociální demokracie, která se ale pod vlivem čtyřletého vládnutí po vzoru zkušenější ODS změnila v etatistickou stranu, které jde především o kontrolu rozpočtu a která naopak občany zadluží, aby uspokojila zájmy svých klientů z ekonomických kruhů. Také bývalá čtyřkoalice má řadu politiků, kterým více než o službu občanům jde především o kontrolu nad ekonomikou a veřejným životem - svědčí o tom postoj lidovců a části unie v případu IPB. Přesto mohou KDU-ČSL spolu s US-DEU v boji o prospěch občanů věrohodně pokračovat.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte