Pátek 22. listopadu, osm hodin dopoledne, Václavské náměstí. Začíná druhý den pražského summitu NATO. Na rohu Štěpánské ulice postává skupinka osmi mužů v oblecích, někteří z nich mají v uších charakteristická sluchátka. Bodyguardi. Devátý muž má na obleku světlou zimní bundu a usmívá se. Je to prezident Slovinska Milan Kučan. K úsměvu má důvod – před dvaceti hodinami přijali jeho zemi do Severoatlantické aliance. O třicet metrů dál Štěpánskou ulici přehradila dvacítka policistů. Z hotelu Radisson vychází jakási delegace a nasedá do pěti limuzín. „Nevím,“ odpovídá policista na otázku, koho vlastně chrání.
Česká vstřícnost
Kromě historického sdělení Kučanovi a představitelům dalších šesti států o přijetí do NATO přinesla jednání představitelů Aliance na závěr čtyři zásadní informace: hlavní velitelství budou jen v Bruselu a Washingtonu, vznikne mezinárodní jednotka rychlé reakce, NATO podpoří útok na Irák, pokud Saddám nedodrží usnesení Rady bezpečnosti OSN o odzbrojení, a útoku se určitě nezúčastní Německo a zřejmě ani Francie. Hlavně poslední bod svědčí o tom, že napětí mezi USA a nejsilnějšími kontinentálními zeměmi nebylo ani v Praze zažehnáno.
„Česká republika podpoří USA v útoku na Irák,“ řekl den před summitem při setkání s prezidentem Bushem premiér Vladimír Špidla. To bylo první znamení, že náš stát bere svou roli v Alianci vážně. Podle ministra obrany Jaroslava Tvrdíka nabídneme do jednotky rychlé…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
