Barbican Centre patří mezi ty londýnské moderní stavby, které už teď - v době svého relativního mládí - působí trochu jako anachronismus. Člověk se k němu v neděli večer proklopýtá mezi beznadějně opuštěnými masivními a architektonicky extravagantními kancelářskými bloky a jímá ho přitom pochybnost, zda je právě tohle místo vhodnou lokací koncertu Solomona Burkea. Jednoho z posledních „provozuschopných“ klasiků soulu, který svoje první elpíčko vydal v roce 1962 a jehož asi největší hit (Evrybááády Nýds Sambááády) na tancovačkách zvedne ze židlí i ty hodně ztěžklé zadky. Burkeova poslední letošní deska Don't Give Up On Me je spíše zadumaná než taneční, ale i zkušeného posluchače dokáže ohromit: dvaašedesátiletý soulový král si na ni vypůjčil písně například od Toma Waitse, Boba Dylana nebo Elvise Costella.
Vládni, Solomone
V parteru centra už postává mírně bezprizorný shluk fanoušků v rozpětí od alternativní mládeže po vzorně upravené dámy přes šedesát, které se posilují třetinkami holandského piva v lahvích z plexiskla (sic!). Samotný sál vypadá jako trochu lepší pražské Kongresové centrum, jeho program je zaměřen na vybranější publikum, dnes však pódiu dominuje obrovské růžově nasvícené křeslo, na které je přilepená zlatě natřená papundeklová koruna. Večer se zjevně bude vymykat kritériím snobského vkusu. V určený čas nastupuje kapela - jsou to elastičtí muži různých generací v černých oblecích, jen kytarista má oblek kanárkově žlutý (je to…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
