Půda pod nohama

V pracovně Oldřicha Stránského (81) se o zeď opírá nevelký obraz. Na první pohled na něm vnímáme jen jakési rudé pozadí, při bližší prohlídce však z plochy vystoupí detaily: ostnaté dráty, štěkající psi, plynové komory, kouř z krematorií, v němž do věčnosti odplouvá několik lidských obličejů. Uprostřed těch děsivých kulis jde nějaký nešťastník a nese mrtvolu. Je to sám autor a majitel obrazu. Než se ve svých pětasedmdesáti letech stal Oldřich Stránský vyjednávacím partnerem čelných německých politiků, prošel branami Terezína i osvětimským peklem.

Soumrak

Začátek pronásledování zastihl rodinu Stránských v Českém Brodě, kde vlastnila obchod s obilím a žila spokojeným životem. Jako živnostníci podporovali místní společenské organizace, přispívali hasičům i Červenému kříži a patřili k váženým rodinám. „Nevzpomínám si, že by mě někdo pro můj původ nějak ponižoval nebo omezoval. Jen jednou na mě spolužák pokřikoval ,Žide, Žide, hovno z tebe zbyde'. Asi ani nevěděl, co říká, ale později jsem si na tu nadávku často vzpomněl. Ukázala se jako pravdivá,“ píše Stránský ve svých vzpomínkách. Skutečný antisemitismus na své kůži pocítil, až když za protektorátu nastoupil na pražskou průmyslovku. Školní šikana však netrvala dlouho, nacisté brzy nato zakázali Židům se vzdělávat a Oldřich musel školu opustit. Stejně dopadl i jeho bratr Jiří, který se v Brodě učil elektrikářem u souseda. Ten jej, poslušen protektorátních nařízení, s omluvami propustil dřív, než…