Mimochodem

Soused Ládík, podsaditý svářeč, kterému táhne na šedesát, se v hospodě velice rád rozčiluje nad stavem věcí veřejných. Po osmé dvanáctce a třetím fernetu artikuluje s obtížemi a posluchač těžko rozezná, zda ho zrovna nejvíc pohoršují demokraté, nebo byrokraté, tuneláři, nebo korytáři, úředníci, nebo podvodníci. Slova, jimiž v posledních letech uzavíral své filipiky, však zněla už zase celkem zřetelně. „A komunisti? S komunisty do uren!“ zvolal vždy a plácl tlapou o hranu stolu, až sklenice nadskočily. Měl jsem dojem, že veterány zkrachovalé utopie posílá na pohřebiště dějin a dovršuje tak své radikální odmítnutí veškerých politických her. Ukázalo se však, že jsem dobře nerozuměl ani tomuhle výroku. Podobných Ládíků potkávám v dělnických čtvrtích na severu Prahy poměrně hodně a směrem na Louny, Most a Chomutov jejich počet vzrůstá. Já jsem dělník, kdo je víc, mohli si celý život mumlat, když ráno vstávali do rachoty. Veřejné sdělovací prostředky jim za komunistů nehorázně lichotily, odbory si je předcházely drobnými dárky a ochutnávkami rekreačního hédonismu, a pokud splnili plán, byli slaveni za pracovní hrdinství. Devadesátá léta vystavila jejich dělnickou čest kruté zkoušce. I za minulého režimu si Ládík rád zanadával na poměry. Popouzel jej lid kancelářský, „rudá šlechta“ v šestsettřináctkách i umělci s vysokými příjmy, nepostřehl ovšem, že se tyto vrstvy živí vytvářením umělých obrazů skutečnosti, z nichž právě on čerpá své jistoty. Ládík se pyšní tím, že na rozdíl…