Na pražskou akademii se Honza počátkem sedmdesátých let nedostal hlavně z kádrových důvodů. Vykazoval sice skvělý původ z dělnické rodiny v pohraničí, jenže tatík proletář byl původně kněz. Na výtvarné katedře provinční pedagogické fakulty nás svým nadáním všechny zastínil. S cyničtějšími přáteli jsme se posmívali jeho blouznivému zanícení pro umění, jež si v letech dospívání vypěstoval četbou populárních Perruchotových životopisů francouzských malířů, ale na víc jsme se nezmohli. Byl prostě lepší a za svým snem šel s plným nasazením. V Praze by se Honza od svých romantických představ možná odpoutal a vplul by tak či onak do kulturního provozu. Ve venkovském ústraní jim zůstal věrný a své umělecké poslání rozvíjel s odevzdaností světce i zarputilostí vrcholového sportovce. Živil se přitom nejdřív jako vychovatel postižených dětí, později jako čerpač v maringotce, kterou si přetvořil v improvizovaný ateliér. Když mu rok před převratem uspořádala prodejní galerie v krajském městě menší výstavu, byl se svým osudem navýsost spokojen. Krátce nato zlatá éra maringotek skončila, přišel o rodinu, kterou nedokázal uživit, a brzy také o půjčený byt. Na čas se stal bezdomovcem. Jeho živoření začalo nebezpečně připomínat příběhy z Perruchota. Měl jsem tísnivý pocit, že jej ty slavné legendy zruinovaly, ale on nadšeně vyprávěl o nových duchovních zážitcích. Zdálo se, že se v něm probouzí něco z tatínkova opuštěného kněžství. Přestože se k církvi vracel dosti výstředním způsobem,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
