Německý prezident Johannes Rau minulý týden při návštěvě v Praze hýřil optimismem, že jsou sousedské vztahy navzdory všem nedávným slovním přestřelkám politiků „dobré, ba vynikající“. Přesto nezašel tak daleko, aby se setkal s nějakým jiným politikem než s prezidentem Havlem. Oficiálně to zdůvodnil blízkými volbami – mohl by vzniknout dojem, že chce ovlivnit jejich výsledek. Kdo nevěří, ať tam běží. Vzhledem k blízkosti voleb to jistě od něj byl pochopitelný krok, mohl mít ale také jinou, a to dost pádnou příčinu. Rau si mohl říct, že s ostatními politiky mluvit nechce, vzhledem k tomu, že česká Poslanecká sněmovna před půldruhým měsícem jednohlasně schválila rezoluci hovořící o trvalé – tedy i 57 let po konci druhé světové války neměnné – nezpochybnitelnosti tak pochybného textu, jako jsou Benešovy dekrety. Poslanci v dubnu zvedli ruku pro nevstřícnou, nepřátelskou rezoluci, která jen zacementovala český postoj ke spáchaným křivdám. A navíc se na ní dohodli demokratičtí zástupci s komunisty. S kým z nich by tedy měl mluvit? A měl se jich bláhově ptát, proč k diskusi o jejím znění nepřizvali zástupce těch, kterých se týká, totiž německých vyhnanců? Současnou zlou krev v hlubinách česko-německých vztahů nevyvolávají ani tak silácké vulgarity Miloše Zemana či nacionalistické představy Václava Klause a jeho stranického kolegy Miloslava Bednáře, nýbrž jednota, s níž celá česká politická reprezentace odmítá nazvat pravým jménem zločiny, páchané po válce ve…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 51 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
