Po celodenním dešti padají na kamenné domy Mušnikova, vesnice vzdálené asi dvacet kilometrů od jihokosovského Prizrenu, cáry husté mlhy. V neosvětlených příbytcích, které dodnes nesou stopy bojů, jako by nikdo nebydlel. Prudké zatáčky uzoučké cesty najednou ozáří světlomety terénní toyoty OSN, následované vojenskou eskortou KFOR. Vozy zastavují a vystupuje z nich skupinka mobilní mezinárodní volební komise. Sedmdesát obyvatel Mušnikova tvoří bez výjimky Srbové. Po dlouhém váhání, zda se prvních svobodných voleb účastnit, se nakonec po výzvě z Bělehradu rozhodli hlasovat. Do společných volebních místností s Albánci se však neodvážili. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), která volby zajišťovala, proto s urnou přišla za nimi. Z počtu jeden a čtvrt milionu voličů bylo takových lidí zhruba deset tisíc.
Zlatý Tito
Ve středu ráno předminulého týdne, kdy volební komise tvořená Turkem, veškou a dvěma Albánci do Mušnikova dorazila, hustě pršelo. Do místní ordinace, světnice s kamny, lůžkem a poličkou na léky, přesto začali krátce po příjezdu nakukovat první voliči. Většinou starší lidé, kteří svůj důchod dostávají z Bělehradu. „Mladí odešli, nic je tu nedrží,“ říká šestašedesátiletý Slavko Markovič. Před rokem byl v Srbsku, ale vrátil se zpět, vlastní tu dům. „V Srbsku mi nikdo nic nedá. Jak bych tam žil?“ odmítá možnost odstěhovat se. Se životem v Mušnikovu ale spokojený také není. "Nemohu opustit vesnici, nemohu se podívat do…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 33 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
