Devátý listopad tohoto roku, budova Evropské komise, Brusel. Muži a ženy za kouřovými okny dolaďují posudky na kandidátské země a historický pokus o sjednocení západní a východní části kontinentu vstupuje do závěrečné fáze. O pár set metrů dál mezitím probíhá jiná, nenápadnější, ale velmi zarputilá bitva. Její válečníci se snaží zastavit proměnu Bruselu v úřednický chrám ze skla a betonu a chtěli by do „hlavního města Evropy“ vrátit normální život.
Zachraňte nádraží
Jednadvacetiletý Maxim divoce podupává do rytmu španělské písně, která prostupuje všemi místnostmi bývalého nádraží. Z dřevěné podlahy stoupají oblaka prachu. Když si všimne, že není sám, prudce ztlumí hlasitost a prohrábne si rozježené vlasy. „Nemáš cigaretu?“ ptá se a jakoby na vysvětlenou dodává: "Občas se takhle zahřívám. Je tu strašná zima. "Maxim patří ke třem desítkám lidí, kteří před měsícem obsadili budovu Lucemburského nádraží v Bruselu a hlídají ji, aby v ní nikdo nekradl. Vstupní hala nejstarší železniční stanice ve městě má tu smůlu, že stojí na místě, kde by do tří let měly vyrůst dvě nové úřadovny Evropského parlamentu. Shodou okolností aby hostily kanceláře poslanců z dnešních kandidátských zemí. Místní obyvatelé se ale rozhodli, že jednopatrový dům z druhé poloviny 19. století před buldozery uchrání. S rozpínavostí administrativních budov, pod nimiž dlouho bez řečí mizela další a další svébytná zákoutí metropole, totiž Bruselanům v poslední dekádě dochází trpělivost.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
