0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura3. 6. 20016 minut

Telegrafická zpráva o krutosti smutku

Může literatura rozdávat rány pěstí? Texty maďarské spisovatelky Agoty Kristofové takovou razanci rozhodně mají. Tam, kde jiní splétají efektní souvětí plná obraznosti, čteme v jejích knihách téměř banální holé věty. Místo psychologické drobnokresby postav a pokusů o zatažení čtenáře do všemožných vnitřních komplikací se autorka spoléhá pouze na výmluvnost každodenních činností a viditelných aktů lásky a nenávisti. Výsledkem je ohromující razance vyprávění jak její prvotiny Velký sešit (1986, česky 1995), tak volného dvojdílného pokračování Důkaz (1988) a Třetí lež (1991), které u nás vyšlo před několika týdny v jednom svazku. Svěřit úlohu vypravěče knihy dětské postavě není v literatuře nic nového. Dětské vidění může neúprosný životaběh dospělých alespoň místy trochu zútulnit, což se například povedlo americkému Irovi Frankovi McCourtovi ve vzpomínkové knize Andělin popel (viz Respekt č. 13/1999). Kristofová se však zásadně brání sentimentu a rozhodně nechce dojímat ani sebe, ani svět. Pokud už v tomto typu literatury chceme hledat paralelu, pak zbývá snad jen McEwanova Betonová zahrada nebo Kosinského Nabarvené ptáče.

Vzhůru do zloby

Reklama

Velký sešit je deníkem dvojčat, která matka za války odveze z města k babičce na venkov. Malí chlapci se však neocitnou v žádném Ratibořickém údolí. Babička, „matka naší matky“, nesnáší ani svoji dceru, natož její "parchanty, malé smrady, zmetky, blbce…

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc