Psát o politice, zejména lokální, je věc tuze nudná. Psát o Balkáně v době, kdy se tam přestalo válčit, také není zrovna trhák. Martin Dvořák se ale v knize „Kosovo na vlastní kůži“ obou témat zhostil s takovou invencí a citem pro detail, že se jeho texty jako trhák čtou. Kniha je cenným dokumentem o vytváření běžných demokratických podmínek v zemi, kde nic takového nikdy pořádně neexistovalo a kde lidé dosud přesně nevědí, jak používat kontejnery na smetí – že zkrátka nejsou k tomu, aby se odpadky házely k nim, nýbrž do nich. Autor, bývalý primátor Hradce Králové, který se dal do služeb OSN a loňský rok strávil v roli administrátora kosovského městečka Istog, však přistupoval k problémům místních lidí tak, jak by to v ideálním světě asi měl dělat každý lokální politik. S porozuměním, ale jasným cílem realitu změnit. A to i pokud jde o to nejtěžší, co lze v tuto chvíli na Balkáně prosazovat: aby se místní lidé přesvědčili o smysluplnosti soužití odlišných národů a kultur v rámci hranic jednoho města či země. Až dojemně působí líčení úřednických výkonů, které měl v popisu práce. Třeba v momentu, kdy během výběrového řízení na místo kulturního referenta uchazečům položil „záludnou“ otázku, kolik složil Ludwig van Beethoven symfonií. Odpovědi se pohybovaly od tří do dvanácti, do devítky se však nestrefil nikdo, přestože měl každý z kandidátů vysokoškolský diplom. Dvořák je ale na hony vzdálen tomu, aby se pohoršoval nad lidmi v této tak dlouho porobené a utlačované…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 33 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
