Studené a kalné ráno středy 16. února 2000. V izraelském Knessetu dnes poprvé v historii židovského státu zazní němčina - spolkový prezident Johannes Rau se omluví za hrůzy spáchané německým národem na židovském národě. Starou dámu zabalenou v dece v křesle malého nuselského bytu teď ale víc zajímá, jak vysoký mladík luxuje koberec kolem jejího starožitného nábytku. „Jen se to pořádně nauč,“ vtipkuje, ale vzápětí její vrásčitá tvář zvážní: „Co se naučíš, nemůžou ti vzít. Majetek a třeba i život ano, ale co víš, to ne.“ Zdánlivě banální poučka je podložena nesdělitelnou životní zkušeností: paní Margita Schönfeldová (98) přežila holocaust. Mladík, který teď jednou týdně uklízí její byt, se jmenuje Roman Harbaum. Je mu jednadvacet a jeho rodným jazykem je němčina - stejně jako dalších tří mladých mužů, kteří v Praze dennodenně naplňují to, co Johannes Rau vyslovil v Knessetu.
Je moc hodný
Když se paní Margita dá do vyprávění, není lehké ji zastavit: mládí strávené v Košicích, seznámení s pražským manželem v Tatrách při lyžování, svatba, padne slovo Terezín - a pak střih. Vzpomínka na náhlou manželovu smrt v sedmdesátých letech, radost z vnoučat… „Paní Margita vždycky nerada mluví o tom, co za války prožila,“ říká později Roman Harbaum. „Končí vždycky Terezínem.“ Roman mluví česky velmi plynně, i když se zřetelným akcentem. Všichni lidé, o něž se stará, německy rozumějí velmi dobře, ale mluví tou řečí většinou jen neradi. „Ne, nemám ho ráda,“ říká…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
