Málokde najdeme tak velké a rozporné poruchy sebehodnocení jako v Česku devadesátých let. Jako by se tu znovu poměřovaly monumentalizované husitské reminiscence s pobělohorskou malomyslností. K nejvydatnějším zdrojům nejistých českých sebejistot patří literatura, jejíž hlavní proud do nedávna sloužil národní, státní a později také ideologické propagaci, popřípadě šíření „laskavého humoru“. Zatímco ve svobodných evropských literaturách docházelo po válce k demontáži národních mýtů, u nás oficiální kultura dále plynula krajinou obrozeneckých iluzí. Mírumilovný listopadový převrat a zdánlivě úspěšná hospodářská transformace zplodily další legendy o české výtečnosti. Ty ovšem začaly brzy kontrastovat s rozčarovanými pohledy zvenčí. Lekci deziluze uštědřovali národu zpočátku zejména autoři z exilu, zděšení pokleslostí českých poměrů. Reflexe české existence se dnes ubírá dvěma směry, které se vzájemně prudce vzdalují. Valná část společnosti se vzdorovitě utvrzuje v pohodovém vnímání sebe sama, přičemž veškerou vinu za nesnáze přičítá politikům, popřípadě novinářům. Kritici české společnosti si nad takovou zatvrzelostí zoufají a někdy sklouzávají až k hanobení národa. Tak trochu stranou pozornosti, jež se upíná na vášnivé polemiky, se přitom rozvíjí literární dílo, jež vychází z hluboce prožité exilové zkušenosti a českou realitu ohledává neobyčejně důkladně. Jistým dovršením, či spíše mezisoučtem této snahy je nový román Opilost z hloubky, desátá kniha spisovatele Lubomíra…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 29 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
