Deset školních roků po pádu komunismu je za námi a na první pohled se zdá, že školství prošlo velkými změnami. Na začátku roku 1990 byli učitelé nadšeni, že už jim žádné stranické sekretariáty nebudou diktovat, co mají učit. Vysoké školy získaly velmi rychle nazpátek své akademické svobody, které jim minulý režim upíral, novelizace zákonů umožnila vznik škol soukromých a církevních a objevily se různé alternativy jako třeba Waldorfské školy. K lepšímu se tak změnila vzdělávací nabídka. Vzniklo několik nových vysokých škol v regionech a prudce vzrostl počet středních škol. Rodiče už nemuseli dávat své děti do učebního oboru jen proto, že na „výběrových školách“ pro ně nebylo místo, a počet dětí, které odcházejí na střední školy s maturitou, se tak přiblížil zvyklostem západních zemí. Rozšířila se nabídka učebnic, navíc se už školy nemusejí řídit jednotnými osnovami a mohou si vybrat z několika různých programů. Na první pohled to vypadá hezky, jenže ve skutečnosti je všechno jinak.
Slepými ulicemi
Vznikly sice nové fakulty, ale vysoké školy stále odmítají víc než polovinu uchazečů. Přitom ministerstvo školství uzavřelo s rektory dohodu, že skoro vůbec nebudou zvyšovat počet studujících, protože na to údajně nejsou peníze. Takové opatření přitom nedává velký smysl - když se počet studentů v jednom oboru zvýší třeba z dvaceti na třicet, neznamená to, že by se stejnou měrou zvyšovaly i náklady. Pedagog přece může přednášet pro víc posluchačů zároveň…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 28 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
