V Respektu č. 29/2000 se Igor Volný v článku Na dražby zapomeňte zamýšlí nad dopadem přechodných ustanovení nového zákona o soudních exekutorech na problém vymahatelnosti práva. Některé jeho argumenty však již leží za hranicí toho, co může střízlivý právník do novin napsat.
Dvaačtyřicet výjimek
Kolem nucených dražeb se pořád udržuje několik mýtů. Prvním z nich je teze, že nucené dražby pomohou pročistit podnikatelské prostředí vyrovnáním pozice věřitele a dlužníka. Podnikateli by napříště mělo stačit čestné prohlášení před notářem, že mu jiný podnikatel neplatí, aby se celá věc posunula k dražebníkovi, který by něco tomu druhému podnikateli na úhradu údajného dluhu vydražil. Nesmyslnost tohoto konceptu, hlavně díky snadné zneužitelnosti, je evidentní. Aby to však nebylo tak jednoduché, zákon o veřejných dražbách, účinný od května tohoto roku, zakotvuje tři různá předběžná opatření na zastavení dražby a čtyřicet dva důvodů neplatnosti dražby, kterými se může dlužník u soudu bránit. Nucené dražby tak selhávají i v druhém ohledu – nejenže jsou snadno zneužitelné, ale zároveň nechávají „profesionálním dlužníkům“ extrémní prostor k tomu, aby se celý spor vlekl soudní cestou nekonečně dlouho. Biti jsou pak v nucených dražbách především ti, kteří v dobré víře koupí v aukci draženou věc. Ti po roce nebo po dvou mohou zjistit, že ji musí vrátit. Kdo jim zaplatí škody? Navrhovatel…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
