Šestisetstránková kniha s deníkovými záznamy básníka, překladatele a esejisty Ivana Slavíka (1920) Hory roků, která vyšla na sklonku léta, vyvolává již svým vzhledem a edičním uspořádáním pocit jakési horotvorné majestátnosti. Memoáry se staly v polistopadových Čechách velmi žádaným žánrem. Slavíka jistě nelze podezřívat, že právě toto komerčně příznivé klima bylo hlavním podnětem ke zveřejnění svědecké výpovědi o tísnivém období let 1960–1990, resp. i o letech jinošských, čtyřicátých, padesátých a posléze především oněch normalizačních. Sám malý náklad (700 výtisků) a skutečnost, že původní texty byly pro tisk vytříděny Mojmírem Trávníčkem a Jiřím Zizlerem, nenasvědčují, že by se Slavík již od roku 1960 cílevědomě připravoval na budoucí čtenářskou konjunkturu. Vydání Hory roků proto můžeme považovat spíše jen za shodu náhod, i když v posledním desetiletí autorem jistě tak či onak zohledněných.
Možnosti různočtení
Nezohledněni však zůstávají čtenáři, kteří nemají jinou možnost než Slavíkův komentář k vlastnímu osudu, dobovým trýzním a souběžnému stavu věcí veřejných, kulturních, politických a historických buď bezvýhradně přijmout, anebo odmítnout. I to je jeden z dokladů, že Slavík s nějakou většinovou čtenářskou empatií předem nepočítal. Na druhé straně nelze pominout, že básníkova sebereprezentace je dobrovolná a že se vstřícnými či kritickými odezvami je počítáno. Vstřícní adresáti Slavíkovy výpovědi mohou být rozlišeni podle zdánlivě velmi…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
