Podstatná část české veřejnosti si v minulých měsících prožila nervák. Bude některá z místních televizí přenášet hokejové zápasy českého týmu z mistrovství světa? Taková situace nenastala ani za minulého režimu, referovaly v dramatických článcích zdejší deníky o hrozbě, že Češi o svoji podívanou přijdou. Jak známo, znalec diváckých duší Vladimír Železný nakonec vše vyřešil, a hokej v televizi běží. Drama s vysílacími právy ale opět připomnělo jeden pozoruhodný fakt: prohánění kulatého kusu gumy po ledě se v Čechách během posledních padesáti let proměnilo v téměř posvátnou činnost. Díky němu se z Čechů alespoň jednou do roka stávali hrdinové, jdoucí skrze své „plejery“ do neohrožené dvouhodinové bitvy s okupantem. Hokej jako dodavatel národního sebevědomí ale přežil pád totality a zůstává s námi i v éře postkomunistického kapitalismu.
Scházet se a být spolu
Prožívat sport jako národní drama samozřejmě není českou specialitou. Před šesti lety škodolibě popisoval týdeník Der Spiegel, jak Němci zaboření do gaučů šokovaně sledovali blamáž svých hochů na mistrovství světa ve fotbale, a dlouze rozebíral, jak se vyřazení zesměšňovaným Bulharskem podepsalo na národním sebevědomí. Lze ovšem najít i srdceryvnější případy, například války kvůli fotbalu v Jižní Americe nebo fotbal coby náhražku války na krvavě znepřáteleném Balkáně. Hokej jako věc národní cti a průvodce dějinami má v Česku zcela specifické rozměry. Vše začalo v roce 1947, kdy Čechoslováci…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
