9. listopadu 1989 začaly nadšené davy Němců shromážděné po obou stranách berlínské zdi s její demontáží. S demontáží nejsymboličtější části celé železné opony, která byla po desetiletí - jak na Západě, tak na Východě - klíčovým bodem, k němuž se vztahovala politika, ekonomika, kultura. Berlínská zeď vytyčovala hranici Marshallova plánu, NATO, EHS i Německa. Její pád a spolu s ním konec éry téměř půlstoletí studené války znamenaly takový psychologický otřes, že někteří, jako třeba Francis Fukuyama, tušili v této události blížící se konec lidských dějin. Jiní snovali nejrůznější plány a předpovědi dalšího vývoje událostí v Evropě i ve světě. Jak s odstupem deseti let tyto vize korespondují se současnou realitou?
Vraťte to, co bylo
To, že dějiny se nezastavily, nedošly v roce 1989 ke svému konci, je - a ostatně vždy bylo - samozřejmé. Za pozornost však stojí skutečnost, že navzdory tomu, co před deseti lety na stránkách čtvrtletníku National Interest naznačoval Fukuyama a jeho přátelé, se předpovědi o expanzi demokracie světě se nepotvrdily. Přihlédneme-li ke kritériím Samuela P. Huntingtona v jeho známé knize věnované této otázce („Třetí vlna“), během poslední dekády procento demokratických zemí nejen nestouplo, ale ve srovnání s rokem 1990 (45 %) o několik procent kleslo. Seznam nenaplněných předpovědí je však mnohem delší. Navzdory četným prognózám nevyvolal pád komunismu v Evropě ani pád Castrova režimu, ani pád komunistických režimů v Asii.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 28 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
