Dopisy

Jak je to s intelektuály

Reaguji na článek Ostýchaví samozvanci (Respekt č. 31/99). Nedávno jsem potkal agitátory Greenpeace, kteří na pražském Hlavním nádraží hledali platící sympatizanty. Ještě předtím mě dvakrát navštívili Svědci Jehovovi. Těm prvním jsem se upsal, těm druhým nikoli, ale vřele je doporučuji všem, kteří cítí potřebu iluzí za každou cenu a dokonalost již na tomto světě (nekompromisním postojem vůči nedokonalosti svých členů je tato sekta pověstná). Nevím, zda šlo v obou případech o intelektuály (neptal jsem se jich), ale rozhodně to byli lidé, kteří svou víru šířili nikoli přes média, ale osobně. Tuto metodu, původně vlastní náboženským hnutím, převzaly v USA i mimonáboženské myšlenkové proudy. Je to pomalejší, obtížnější, ale trvalejší. Možná právě tady někde leží důvod, proč neznáme „typicky evropské ideály“, které by utvářely dnešní společnost. Neformální autorita, kterou by člověk mohl působit na společnost, se nezískává vyznáváním obecných principů, ale jejich důslednou aplikací na konkrétní problémy a konkrétní případy. Důvodem vytěsnění disidentů - kteří bezprostředně po revoluci tuto autoritu měli - nebylo jen nastolení normálních demokratických poměrů, ale i absence politických doktrín, které by alespoň částečně odrážely jejich ideály. Jedna věc je věřit v demokracii obecně, druhá navrhnout fungující demokratickou ústavu, zabývající se takovými…