K důsledkům totalitního půlstoletí českých dějin patří zvláštní jev: když hlava státu udělí vybraným občanům nejvyšší vyznamenání, nediskutuje se v tisku zpravidla o jejich zásluhách, ale o míře selhání. Každý ze starších občanů, který nebyl komunisty popraven nebo nevolil exil, se musel tak či onak podvolit zločinnému režimu, koexistovat s ním, podílet se na plnění jeho plánů. Vězni k tomu byli donuceni násilím, prostí občané pracovní povinností a potřebou obživy, ambicióznější snahou naplnit své životní cíle. Míra spojenectví s režimem byla odstupňovaná. Kdo v padesátých letech nešel k volbám a odsoudil se tak ke ztrátě životních perspektiv, bude Řád TGM na prsou tehdejšího komunistického aktivisty, který prozřel teprve za liberalizace, vnímat jako výsměch. Hitem letošní sezony se navíc stala různá podezření o udavačství dekorovaných. Udělovat v českých zemích řády prostě není jednoduché.Smyslem řádů přitom není pouze uctít zasloužilé, ale také ukázat občanům na konkrétních osudech, jaké postoje představitelé státu oceňují. Výrazným signálem je v tomto ohledu vyznamenání matky bratří Mašínů a opomenutí jejích synů, kteří se před pětačtyřiceti lety, počátkem listopadu roku 1953, probojovali k Američanům do Západního Berlína. Proti jejich pětičlenné, chabě vyzbrojené, hladovějící a terén neznající skupině stála po celý měsíc veškerá policejní moc NDR, která do akce nasadila na pětadvacet tisíc ozbrojenců. Podobný příklad silné vůle, rozhodnosti a odvahy podal už jejich…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
