V předmluvě francouzského vydání Šalamovových Povídek z Kolymy popisuje sovětský spisovatel Andrej Siňavskij, jehož postihl podobný osud jako Varlama Šalamova, jeden z mýtů, které kolovaly ve stalinských lágrech Dálného východu. Někteří z vězňů, snažících se upozornit svět na svou zoufalou situaci, si neváhali uřezat vlastní ruce či prsty, aby mohli zkrvavené končetiny vložit mezi poražené kmeny stromů, jež v rámci tehdejšího sovětského exportu směřovaly do Anglie. Královna, zděšena obsahem takových zásilek, údajně odsoudila nelidský sovětský režim a usilovala o zrušení otrocké práce sibiřských trestanců. Ve skutečnosti se nic podobného nestalo, byť existenci exportního artiklu s lidskými údy pocházejícího z gulagů Siňavskij nevylučuje. Mýtus se týká ale něčeho jiného - poslední naděje člověka deptaného stalinismem, který anglický historik Alan Bullock charakterizoval v knize Hitler a Stalin: „Jídla málo, podmínky primitivní, životy levné.“ Jak ukazuje svědectví občanů Severní Koreje, krutost tohoto systému nadále platí i v poslední zemi světa, kde přežívá okořeněn o místní specifika.
Voda místo rýže
O Korejské lidově demokratické republice (23 milionů obyvatel), v níž přes čtyřicet let vládl diktátor Kim Ir-sen a kde v centru hlavního města Pchjongjangu na jeho počest stojí 23 metrů vysoký obelisk (až do roku 1979 pozlacený), se toho nikdy příliš mnoho nevědělo. Zprávy o svérázné ideologii čučche (autarkie zarámovaná stalinským a maoistickým…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
