Amerického režiséra Woodyho Allena si jeho obdivovatelé pěstují, stejně jako on si pěstuje svůj humor, autostylizaci svého neměnného typu hrdiny, kterého sám hraje, i svůj ustálený filmařský styl. Uchovává si exkluzivní postavení kinematografického klasika na okraji, ale v pohrdání světskou slávou a publicitou nezapírá svůj samolibý klaunský excentrismus. V intelektuálně vybroušeném humoru odlehčeně žertuje o nejvážnějších věcech, dotýkaje se citlivých míst psychicky zdeptaného současníka. Vzbuzuje zdání, že si své filmy natáčí hlavně pro sebe, jako soukromé, poněkud nákladnější hobby.
Duchaplné ego
Nejcharakterističtějším rysem Allenovy tvůrčí prezentace je zesměšňování jeho sebestředné osobnosti. Ironický autoportrét tento režisér v každém dalším filmu neúnavně dokresluje - s důvtipem, humorně tvořivou invencí i se zvláštním masochistickým potěšením. Vychází přitom ze zkušenosti, že egoismus lze nejsnáze omluvit zase jen egoismem, přesněji: rovnou se k němu doznat. Tím se sice tato charakterová vada nenapraví, ale polidští a chytře zamaskuje, zvláště přidá-li se k doznání smůla, zoufalství, deprese - a vše je podáno v duchaplném nadhledu. Pobavený divák pak přijímá Allenovy nešťastné sobce shovívavě, se sympatiemi, ostatně mnohdy je s nimi i ztotožněn. Jeho hrdinové se mohou dopustit téměř čehokoli, jejich mea culpa - v komediální licenci úsměvně bezelstná, ztřeštěná i nelítostně krutá - jim přináší v jistém smyslu rozhřešení. Nejlépe…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
