Chceme-li v dlouhodobém vnitřním konfliktu vyrazit na cestu k míru, dříve či později musíme „podat ruku ďáblu“ - jednat s politickými zástupci těch, které nazýváme teroristy či bandity. Takto vznikaly před pěti lety dohody z Osla a letos i Velkopáteční smlouva ze severoirského Belfastu. V obou případech bylo od počátku jasné, kdo je onen reprezentant teroristů, a Organizace pro osvobození Palestiny i strana Sinn Féin se nakonec dočkaly podané ruky. Kde ale hledat takového reprezentanta v Kosovu? V Demokratickém svazu Kosova Ibrahima Rugovy? Ne tak docela, když se podle předběžných zpráv Rugova nemá zúčastnit avizovaných rozhovorů se srbskými úřady v Bělehradě - na rozdíl od zástupců guerilly, Kosovské osvobozenecké armády (UCK). Jenže ta stále nemá své politické křídlo. Tento fakt komplikuje nejenom eventuální rozhovory v Bělehradě, ale i mezinárodní zprostředkování, a v neposlední řadě skýtá alibi pro neochotu Západu k angažmá v Kosovu.
Nikdo si neví rady
Mezinárodní právo zná zásadu územní celistvosti státu a právo národa na sebeurčení. Tyto principy si ale v praxi často odporují, a tak jeden z nich přichází zkrátka. V posledním desetiletí sice politická mapa světa zaznamenala dalekosáhlé změny, ale tam, kde se národy nebyly schopny na rozdělení státu dohodnout, rozhodly zájmy a síla. Anebo také jejich absence. A tak to je tomu nyní v Kosovu.
Čím víc se v Kosovu střílí, tím více se o Kosovo zajímají politici z Evropy, Ruska a Spojených…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
