Splněný sen přestává být snem, ale dříve či později se stává každodenní realitou. Někdejší vysněná představa postupně získává rysy samozřejmosti a určité všednosti. Podobná slova padají už od loňska v souvislosti s Izraelem. Po srpnovém 100. výročí prvního sionistického kongresu si tento týden připomeneme 50. výročí ustavení Státu Izrael. Na jedné straně jde o další článek v řetězu nynějších „padesátek“, řekněme mezi nezávislostí Barmy a blokádou Berlína. Na druhé straně, a to především, jde o připomínku skutečného unikátu: dějiny neznají jiný případ obnovy historické státnosti po téměř dvou tisících letech života národa v diaspoře. K takovému počinu je nutný silný ideál a étos. Z čeho se tento étos zrodil a co z něj dnes zůstává?
Jak „vymyslet” jazyk a stát
Prvotními hybateli byly nepochybně víra a sionistický ideál, který se zformoval před sto lety, ale jehož výhonky vyrůstaly ještě dříve. Obnova židovského státu se všemi atributy - vlastním územím, hranicemi, společným jazykem - se chystala už v době, kdy velká většina Židů žila v různých evropských zemích a hovořila jejich jazyky či jidiš, zatímco hebrejština zůstávala jazykem Písma a liturgie. Můžeme připomenout přes sto let starou historku, která se traduje o Eliezeru Ben Jehudovi, zakladateli moderní hebrejštiny, jenž ji „vymyslel“ a jako první ji začal používat v běžném životě. Ben Jehudu s manželkou potká v Jeruzalémě jakýsi člověk a ptá se v jidiš: "Promiňte, pane, jakou…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
