Tento měsíc udělala České republika další nenápadný krok k západnímu standardu. Pod tlakem skandálu s financováním ODS ministr financí Ivan Pilip rozhodl, že uvolní pro veřejnost dokumenty, které sloužily vládě k privatizačním rozhodnutím.
Žádná senzační skutečnost zatím najevo nevyšla a stěží kdy vyjde. To nejlepší na celém zveřejnění je, že k němu konečně došlo. Taková otevřenost ovšem měla být normální už dávno, a to od ministerských rezortů až po obce.
Pusťte nahrávky, pane prezidente
Co v „Pilipových otevřených sejfech“ chybí, je jasné na první pohled: z řady důležitých privatizačních jednání se u nás nepořizují zápisy ani nahrávky. Nedozvíme se, kdo co říkal a kdo co navrhoval, takže se ho pak nemůžeme zeptat, proč to říkal a proč to navrhoval.
Přitom to byly magnetofonové nahrávky z jednání v Bílém domě, co nakonec zlomilo vaz prezidentu Nixonovi v aféře Watergate. A když v listopadu čelil Tony Blair obvinění, že speciální výhodu pro největšího sponzora labouristů Bernieho Ecclestona s ním dohodl na soukromé schůzce v Downing Street, měl v ruce dobrý argument - slíbil zveřejnit nahrávky z této schůzky. Nic takového v Čechách možné není. Z jednání mezirezortních privatizačních komisí se pořizuje pouze zápis o jejich závěru, respektive usnesení. Z jednání veledůležité vládní privatizační komise neexistuje vůbec nic. Zaznamenává se každé jednání vlády, tyto nahrávky ale dostupné nejsou.
Co můžeme opsat
Se…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
