Poté, co údaje z parlamentní účtárny obdařily šéfa republikánů Miroslava Sládka nimbem směšného podvodníka, mohl tisk triumfovat: po veřejné dostupnosti těchto informací volal totiž už delší dobu. Sdělovacím prostředkům ovšem nešlo o to, zjistit, že Sládek buď krade benzin, nebo se svou služební felicií jezdí neustále šílenou rychlostí 205 km/hod. (jak prozrazuje vykázaná spotřeba sedmnáct a půl litru na sto kilometrů). To, o co jde, je princip. Řada lidí proto doufala, že po publikaci skandálů provázejících jeden z dlouhé řady poslaneckých příplatků pochopí čeští zákonodárci nutnost otevřené hry. Členové sněmovny se však místo toho vrátili k osvědčené strategii: chyby sice jsou, ale házet peněženky pod rentgen kvůli nim nebudeme.
Ber, dokud dávají
Proč vlastně poslanci vůbec ustoupili a část svých doposavad přísně tajných účtenek dali veřejnosti k nahlédnutí? Podnět vzešel od šéfa klubu sociální demokracie Stanislava Grosse. Ten přišel s nápadem, že by měla sněmovna omezit výhody předsedů parlamentních klubů a výborů, kteří ke služebnímu autu „fasují“ i kartu na neomezený odběr benzinu. Gross navrhl, aby neomezenost skončila a na kartu šlo čerpat pouze určité množství pohonných hmot měsíčně. „Nevím, kolik by to mělo být, to ať rozhodne rozpočtový výbor,“ říká mladý poslanec. „Klidně to ale může být nula.“
„Nulová varianta“ je samozřejmě nepravděpodobná, ale ani kdyby ji sněm schválil, nehrozí, že by si parlamentní šéfové museli svoje…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
