Podzemní církev založil brněnský katolický kněz Felix Davídek už v roce 1968, její biskupové se ale se zástupci oficiální hierarchie od té doby sešli jen dvakrát. Poprvé letos 19. května, kdy spolu na pozvání Evropského výboru pro teologii rokovali tři tajní biskupové s kardinálem Vlkem, podruhé 4. října při teologické diskusi, kterou uspořádala Česká křesťanská akademie v pražském klášteře Emauzy. Jak už ale bývá u českých katolíků zvykem, obě události proběhly neveřejně, a věřící se tak o druhé z nich mohli dozvědět jen z krátké noticky v Lidových novinách. Utajování je přitom nepochopitelné. Kdyby se o věci v církvi mluvilo nahlas, její členové by alespoň věděli, že se někdo „nahoře“ stará o dva dlouho odkládané problémy: jak se vyrovnat s tím, co církev prožila v komunistickém režimu, a jak oslovit postmoderní společnost, která neslyší na tradiční recepty na spásu.
Zhoubné kompromisy
Dějiny podzemní církve Felixe Davídka za normalizace jako první popsali historici brněnské Masarykovy univerzity. Davídek po zkušenostech ze čtrnáctiletého kriminálu zareagoval na ruskou okupaci založením tajné organizace, kterou v roce jeho smrti (1988) tvořilo několik biskupů, desítky kněží a stovky, možná tisíce obyčejných laiků. Naproti tomu dodnes nikdo veřejně nezhodnotil, jak se chovala ta část katolické církve, která do podzemí neodešla a podobně jako většina Čechů normalizaci prožila v kompromisech s komunisty, případně v kolaborantské kněžské…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 20 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
