Když se naši předkové na sklonku minulého století zamýšleli nad stupněm rozvoje, jehož česká společnost za jejich života dosáhla, obvykle nešetřili superlativy. V jejich očích se jednalo o pokrok, „jehož před lidským věkem ani nejsmělejší fantazie tehdejších vlastenců se nenadála“, o zázračné „znovuzrození“ národa již takřka mrtvého, který „oživl znova a v době poměrně krátké opět vystoupil na jeviště světové“, aby tam mezi „národy kulturními“ zaujal „čestné a důstojné místo“ (Jakub Malý). Tento pohled potom převzaly i další generace historiků a publicistů včetně marxistických a 19. století zaujalo v českém historickém vědomí své místo definitivně jako doba tzv. národního obrození. Ať už se v tomto pojetí jednalo o zázračné vzkříšení nebo šlo o „proces nutný a zákonitý, vyvolaný revolučními změnami“ (Josef Kočí), vždy byla tato epocha popisována jako éra heroického vzepětí národní vůle a hodnocena jednoznačně pozitivně.
V současné době můžeme být svědky druhého extrému. Problematika nacionalismu se v české publicistice těší stále značné popularitě, pouze hodnotící znaménka jsou převrácená. Slova „národ“, „vlastenectví“ a jejich další odvozeniny jako by již dnes nepatřily mezi výrazy, jichž je možné použít ve slušné společnosti. A tak v novinách čteme úvahy o vlastencích, kteří si „vymýšleli“ národ (do té doby zřejmě neexistující), o podivínech povyšujících jazyk na hlavní identifikační znak národní příslušnosti (Jungmann), o nesmyslnosti národního cítění apod. Po…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
