K čemu a komu vlastně psát recenzi na nový film Karla Vachka Co dělat? (Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou vládu)? Ti, kteří mají Vachka a jeho filmy rádi, byli vesměs na premiéře a recenzi číst ani nepotřebují, ty, kterým Vachek hýbá žlučí, přesvědčit nelze.Karel Vachek je respektovaným tvůrcem, s nímž si ovšem diváci, a zejména kritika většinou nevědí rady. Jeho filmy ze 60. let (Moravská Hellas, Spřízněni volbou) jsou už dostatečně zakotvené v čase, a tedy akceptované jako dokumentaristická, vlastně historická jistota. Vachkův velkolepý Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost bratrství (1992) trochu pocuchal nervy domácí kritice, a tak se na jeho nový film čekalo s pochybností o autorově „komunikativnosti“. Tuto pochybnost si mnozí rádi a rychle potvrdili. Je to totiž jednodušší. V pražském Kině 64 U Hradeb se film hrál všehovšudy týden - časem se ale objeví ve filmových klubech a v říjnu na ČT 2.
Nabídnutá svoboda
Vachek ve svém novém filmu navázal na předchozí Hyperion: znovu nabídl divákům cestu humoru a otevřenosti, která vede k přijetí jeho filmu a umožní nejen ryze filmový - přesněji řečeno audiovizuální - požitek, ale také nebývalý pocit autenticity a humanismu, totiž pocit hlubokého zájmu o to, co se před mýma očima děje, o ty, kdo mi něco chtějí sdělit.Film je na poměry nesmírně dlouhý, vskutku celovečerní. Není to dokument, není to hraný film, nemá to žánr, nemá to vymyšlené dramatické figury… A co hlavně…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
