Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Rozhovor

Jsem rád, že je někdo rád

U příležitosti olympiády v Riu odemykáme rozhovor s bohémským slalomářem Lukášem Pollertem, který v Respektu vyšel v roce 1996

Lukáš Pollert v roce 1996
Lukáš Pollert v roce 1996

MUDr. Lukáš Pollert (26) je dnes se svými názory a bohémským životním stylem zřejmě nejvíce kontroverzní postavou českého sportu. Přitom už řadu let patří mezi absolutní špičku světových vodních slalomářů. V roce 1992 se v Barceloně stal olympijským vítězem, letos v Atlantě mu obhajoba zlata unikla o čtrnáct setin sekundy. Pollert loni dokončil Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a pokračuje v postgraduálním studiu. Je svobodný, mezi jeho koníčky patří rocková hudba, literatura, divadlo, kino.

Mnohokrát jste se nelichotivě vyjádřil o olympiádě. Nemáte rád ceremoniály, nezajímá vás sportovní vlastenectví, olympijské medaile jste prodal. Tak proč vlastně na olympiádu jezdíte?

Reklama
Reklama

Mám rád závody. Potkám se tam s lidmi z celého světa. Jsou to kamarádi, protože vodní slalom je něco jinýho než fotbal. Všichni se známe. Jezdíme spolu celé roky, jednou vyhraje ten, podruhé druhý. Olympiáda je závod jako každý jiný. Jen mi navíc zaplatí startovné, ubytování a jídlo. a když zajedu dobře, dostanu prachy. To jinde není, ani když vyhraju světový pohár. a prachy se hodí. Těch čtrnáct dní olympiády k tomu si musím prostě vytrpět.

Jel jste tedy do Atlanty, hlavně abyste si vydělal?

Samozřejmě ne. Jel jsem tam, abych si zazávodil.

Jak se vám líbilo v olympijské vesnici?

Byla hrozně veliká. Nešlo ji přejít pěšky. Jezdily tam elektrický vláčky, na který se dlouho čekalo. Muselo se chodit přes všechny ty detektory, ochranka prohlížela furt dokola ruksaky a tak dál. Všude byly počítače a informační tabule a vysoký plot, který končil ostnatým a pak ještě elektrickým drátem. Vypadalo to jako nějaké město za sto let. Prostě nádhera.

Nic dobrého tam nebylo?

Pro mě jedině to, že jsem se mohl sejít s českými sportovci a pokecat si. Nejlepší byli boxeři s těma jejich nosama. Jsou to trochu dutý hlavy, ale je tam ta živelnost. S většinou sportovců řeč za chvíli sklouzne jen na jejich sport. a tomu já přestávám rozumět. Boxeři mluví sice hlavně o chlastu, ale mě hrozně baví poslouchat, jak sežrali pět bigmaců, k tomu tunu hranolků, dva litry koly, na to dvacet piv a šli spát v pět ráno. Ale oni třeba půl roku předtím nemohli vůbec pít. Jeden z nich za mnou přišel a říkal, jak je možný, že já chlastám a vyhrávám, on nesmí, a pak dostane ránu v prvním kole a je s olympiádou konec. Že co to je za spravedlnost. a já mu povídám: No, to nevím.

Užívám si a mám výsledky

Netajíte se tím, že rád pijete. To asi nemá nejlepší odezvu.

V letadle do Atlanty jsem si koupil flašku Jima Beama, stála jen dvě stě osmdesát. a hned jsem slyšel, že chlastám a ještě se producíruju s flaškou. Že jsem exibicionista.

A nejste?

Když si chci s někým popovídat, nemůžu přece přijít s prázdnýma rukama, když všichni předtím viděli, že si kupuju láhev. Nejde o to, že bych nějak extrémně pil. Některým lidem hlavně vadí, že oni tvrdě trénují, a já podle nich všechno flákám. Mám pocit, že asi trochu strádají tím, že sportu dávají velkou část života, a kdo nemá výsledky, nemá satisfakci. Já si před nimi užívám a mám výsledky. Nevybírám si ani v jídle. Celá moje životospráva je šílená.

A jak na vaši pohodu reagují funkcionáři?

Hodně funkcionářů je s velkým U. Nejen s velkým F. Překvapila mě jen Čáslavská. Nechodil jsem na žádné akce naší výpravy, choval jsem se podle svýho a funkcionáři na mě byli naštvaný. Ona za mnou přišla a řekla: Já jsem hlavně ráda, že jste byl druhý, a vaše názory jsou jiná věc. Ostatní funkcionáři furt něco organizují a maximálně řeknou: Musíš být támhle a tak a tak oblečený. Jenže mně je víc než osmnáct a můžu si v určitých mezích dělat, co chci.

Byl jste na slavnostním zahájení?

To ne, to by na mě bylo moc. Není to ani povinné. Byl jsem v našem olympijským domě v Atlantě a popíjel Radegast. Běžela televize a občas jsem něco zahlíd. Třeba Muhamada Alího, jak zapaloval oheň a třásl se jak osika.

Vlastenectví mi vadí

Myslíte, že by daňoví poplatníci, které sport naprosto nezajímá, měli platit takové věci, jako je účast na olympijských hrách?

Já myslím, že daňoví poplatníci platí daleko víc věcí, které je vůbec nezajímají. Nemám žádné argumenty, proč to platit, protože se v tom moc nevyznám. Nevím ale, jak by to dopadlo, kdyby stát neplatil nic. S tím souvisí další věc: hodně lidí, třeba i politiků, žije v představě, že když vyhrajeme nějakou medaili, tak uděláme pro stát hrozně moc. Já si to vůbec nemyslím. Mně je úplně jedno, jestli pro stát něco dělám. Jsem rád, že můžu závodit, ale takovýhle myšlenky nejen že jsou mi cizí, jsou mi odporný.

Čím tedy je pro vás sport?

Nedávno jsem měl takový těžší rozhovor s holkou, která má silně v neoblibě sportovce, hlavně vrcholové. Stále argumentovala tím, že my lidstvu nic nedáváme. A já jsem jí říkal: Jasně, že je to tak, já prostě lidstvu nedávám nic. Já se akorát bavím. Hlavně si vůbec nejsem jistej, jestli někdo druhý vůbec tomu lidstvu něco dává.

Jakou roli na olympijských hrách hraje vlastenectví? Z řečí televizních komentátorů má člověk občas pocit, že při neúspěchu našich barev hrozí málem národní katastrofa.

Vlastenectví mi vadí. Já bych u sportovců radši uváděl jen jména. Nejlepší je to asi v tenise, kde nikdo ani neví, odkud ten který hráč je. Zná jen jméno. To se mi líbí. Na druhou stranu chápu třeba televizního komentátora, který to vlastenectví cítí. Pro něj je důležité, aby medaile zůstala v Česku, a je mu jedno, jestli ji získá ten nebo ten.

Byla v Atlantě cítit zvýšená rivalita mezi Čechy a Slováky?

Obecně možná trochu jo. Žádné averze vůči nějakému státu ale ve větší míře neexistovaly. Sympatičtí jsou Francouzi. Němci to berou trochu víc vážně. Velcí vlastenci byli taky Američani. Pořád pobíhali s vlajkama. Ti se z té své Ameriky můžou zbláznit. Netvrdím ale, že nosit vlajku je něco špatnýho. Já jsem hodně tolerantní. Ti, co nesli vlajku při slavnostním zahájení, ji nesli rádi - a já jsem rád, že je někdo rád. Je to pořád takový neškodný. Mají rádi vlajku, hymnu, rádi něco udělají pro Čechy, pro národ, pro republiku a jsou za to šťastní.

Cena medaile

Z vašich postojů se zdá, že vám atmosféra kolem sportu vadí. Všichni ti sponzoři, reklamy.

Ale ne, mně reklamy ve sportu nevadí. Humbuk je jenom okolo olympiády, tam je to šílený - skutečné rozměry toho všeho se v televizi nedají vidět. Reklamy mi nevadí, protože peníze jsou ve sportu potřeba. Když lidi chtějí vidět lepší výsledky a sportovci chtějí být lepší, musí mít peníze k tomu, aby se mohli připravit. Pokud jde o mě, šel bych šel do televize natočit cokoliv. Nepropůjčil bych se jen k něčemu, co kritizuje, ale reklamu na prací prášek, klidně.

Při vašem vztahu k pivu - neozvaly se pivovary?

Neozvaly. Právě jsem si říkal, že už po té Barceloně se ozvou. Ale nic. Divím se tomu.

Vyčítal vám někdo, že jste prodal olympijské medaile?

Funkcionáři a sportovci ne. Ale na Nově byla anketa, kde se ptali lidí, co si o tom myslí. To mě dost znechutilo. Mnozí mají dojem, že medaile jsou majetek státu. Z politiků o tom mluvil ještě docela dobře Uhde. Kněz Halík, který to hodně odsoudil, zřejmě neví, o čem mluví. Nedávno mi volali z polské televize a tlačili mě do toho, abych prohlásil, že jsem je prodal na protest proti komercionalizaci ve sportu a tak. Byli trochu smutní, když jsem říkal, že jsem ty prachy chtěl nejdřív prochlastat, a pak jsem si řekl, že větší sranda bude dát je na nadaci Drop In.

Kolik jste dostal?

Ne tolik, aby to nadaci pomohlo na dlouho. Spíš mi připadá důležité, že jsem to udělal veřejně. Je to vlastně taková morální podpora, protože Drop In dost ztrácí sponzory kvůli nedávným potyčkám s lidoveckými politiky, jako je ten Severa. U mnoha lidí je to zdiskreditovalo, a přitom pomáhat narkomanům je důležitá věc. Tak jsem si myslel, že když olympijský vítěz věnuje peníze Drop In, spousta lidí trochu přehodnotí svůj názor a nadace sežene další sponzory. Tohle mi přišlo důležitější než samotný peníze.

Ten Pollert chlastá

U nás dosud platilo klišé: olympionik, a zvlášť držitel medaile, je vzorem pro ostatní. Poklesky sportovců se veřejně neprobíraly. Vy jste otevřený. Nevyčítají vám někteří lidé, že jste jim naboural výchovné metody?

Setkal jsem se s tím. Ne, že by mi někdo přímo řekl, že kazím jeho dítě, ale psalo mi několik učitelů, co teď mají učit. Oni říkají přesně tohle. Sportovec byl pro ně ideál. Vždycky ve třídě říkali: Tenhle se dostal na olympiádu a pro svoje vítězství musel něco udělat. Musíte si z něho vzít příklad. No a já jim teď tu představu bořím. Nevědí, jak mají vysvětlit ten fakt, že chlastám, a přitom mám výsledky. Hodně lidí si pak říká: Ten Pollert chlastá, tak my budeme chlastat taky, to je v pohodě.

Po vítězství v Barceloně jste říkal, že cítíte větší odpovědnost. Po Atlantě jste se stal málem idolem mládeže. Jak je to s tou odpovědností?

Já vůbec necítím odpovědnost. Naopak někdy s gustem lidi provokuju. Pak dostávám dopisy, kde mi nadávají. Ty jsou rozhodně srandovnější než blahopřání. Rád si přečtu, že urážím návrháře, když o olympijském oblečení mluvím jako o vyfasovaných hadrech. Takovým dopisům se směju a mám je rád. Jenže teď se pořád vytahuje, že jezdím načerno v tramvaji. To je šílený.

Ve sportu ale přece také fungují jasná pravidla. Proč by neměla fungovat v tramvaji?

Když závodím, je to něco jiného. To je moje zábava. Tam se nešvindluje.

Sport v maximální míře ukazuje pomíjivost lidského snažení. Nemíváte s tím vy osobně problémy?

Myslím, že je to stejné, ať děláte co děláte.

Ale u jiných činností to není tak patrné. Člověk nezačíná stále hned další den znova od nuly.

Když někdo napíše knihu, taky z toho nemůže žít dvacet let. To je to samé jako v normálním povolání. Než se naučím, jak funguje tahle buňka, tak druhý den už funguje jinak, protože výzkum jde tak rychle dopředu, že je těžké s ním udržet krok.

Pokecat s lidma

Studujete postgraduálně neurologii na psychiatrické klinice. Proč jste si vybral tenhle obor?

Postgraduál je výhodný kvůli času. Kdybych hned pracoval, tak nemám na nic jiného čas. Jinak mě celkem zajímají psychiatrický stavy - schizofrenie, deprese, mánie a jejich příčiny. Zajímá mě, jestli jsou při depresích v mozku skutečně nějaké změny, chemické, biochemické. To se pořád neví. Chtěl bych se k tomu problému dostat blíž, vidět ty lidi. Dělat doktora je ale těžké. Celý život koukat do nějakých knih. Někdy si říkám, jestli by nebylo lepší mít nějakou jednoduchou fyzickou práci, pokecat s lidma, nemít nijak velkou zodpovědnost a tak.

Jsou pro psychiatra sportovci něčím zvláštní, zajímaví?

Ne, tam je zajímavá akorát nervozita. Tréma. Někdy jsou s ní velké problémy a i favorité kvůli ní prohrávají. To mě taky zajímá.

Vy nebýváte nervózní?

Samozřejmě trochu jo, ono je to ale potřeba. I zvíře musí být před bojem nervózní. Tělo se musí před startem nějak připravit - stejně jako před bojem. Ale všeho moc škodí.

Jste obdivovatelem skupiny Psí vojáci, a hlavně Filipa Topola. Co vás na nich přitahuje?

Topol mě zaujal jako člověk, který je v pohodě. Co mě na těchhle lidech přitahuje, nevím. Ono se totiž nedá říci, že jsou šťastní. Zvenčí to tak možná vypadá, ale když pak do nich trochu prorazíte, je všechno jinak. Zaujala mě i postava Vladimíra Boudníka, kterého jsem znal z Hrabalových knížek. Je to zajímavé, jak on vlastně nic nemá, je plný vlastních problémů, a přesto z něho čiší, jak je krásný žít. Myslím, že vzory nemám, spíš se mi líbí osudy takovýchhle lidí.

Jak dlouho ještě chcete sportovat?

Moc dlouho ne. Příští rok je ale mistrovství světa v Brazílii, tak tam se zase za prachy daňových poplatníků podívám.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte