Raději tupou prosperitu
O teroru, anarchii a nevíře v demokracii
Spatříme-li mladého zakuklence-anarchistu, jak sprejem stříká na zeď hesla hrozící smrtí té či oné ideologii, nemusíme propadat panice. Stačí si říci spolu s Winstonem Churchillem: Kdo není ve dvaceti levičák, nemá srdce; kdo je jím ještě ve třiceti, nemá rozum. A skutečně. Tak jako jinde ve světě, i u nás by šlo přestárlé anarchisty spočítat na prstech. Dosud se rovněž nenašla žádná levicová skupina, která by reálně hrozila násilím, nebo se dokonce přihlásila k některému z nemnoha teroristických činů, jež byly u nás po listopadu 1989 spáchány.Tím více překvapí, najde-li se u nás umělec středního věku, zkušený, vzdělaný a scestovalý, který se nechá inspirovat teroristy nejryzejšího kalibru - německou Frakcí Rudé armády (RAF). Dotyčnou osobou je výtvarník Jiří Žáček, jenž vystavil v galerii Behémót cyklus podobizen hledaných členů RAF. Tady nejde o cenzuru, moralizování či tabuizování, ani o to, že by někdo autora vinil z propagace násilí. Jde o mnohem obecnější věc: o fascinaci pachatelem a o stírání rozdílů mezi zločincem a jeho obětí.
Sympaťáci přitahují
S podobným posunem se můžeme setkat například i v obrazovém zpravodajství z „horkých míst“ ve světě. Názornou ukázkou je Izrael. Střelbu - a případné oběti - izraelských vojáků či policistů na okupovaných územích vždy snímají televizní kamery. Nikoliv ovšem to, co střelbě předcházelo. Naproti tomu vražedné akce Arabů jak…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
