Krasavice ve špatné společnosti
Od pramene po proudu českého vlastenectví
Ještě za první republiky se říkalo: „Kdo má rád Vltavu, miluje i svou vlast.“ Nejdelší česká řeka se stala národním symbolem nejpozději roku 1812, kdy Václav Práchner vytesal postavu nahé ženy vylévající vodu ze džbánu a nazval ji „Pramen Vltavy“. Socha stojí na Mariánském náměstí, naproti nové pražské radnici a Pražané jí odjakživa říkali něžně - Terezka.Dnes se však zdá, jako by vlastenecký náboj z vltavských vod vyprchal. „Je to prostě řeka jako každá jiná,“ shrnuje pocit řady současníků tajemník parlamentního výboru pro životní prostředí Jaroslav Měchura. Zůstalo jen praktické využití a problémy, které jsou plně v moci expertů. Pro energetiky je Vltava zdroj energie, a proto tam staví přehrady, pro ornitology jsou její břehy hnízdištěm ptactva, a proto tam vyhlašují rezervace, dopraváci chtějí řeku využít jako dopravní tepnu, a proto bagrují její koryto.Respekt se vydal po vltavských březích, od pramene až k ústí do Labe, aby zjistil, jak se oba přístupy na Vltavě podepsaly.
Vysvobození od stressu
Podle kulturního antropologa Harrie Salmana z univerzity v holandském Leidenu - jeho čeští kolegové se Vltavou nezabývají - je „nacionální“ vztah k Vltavě přirozenější než současná nevšímavost. „Češi prohlásili Vltavu za svou národní řeku po vzoru Němců, kteří uctívali Rýn,“ říká docent Salman, specialista na východní Evropu. "Podobně Poláci oslavovali Vislu. Tyto…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 16 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
