Psí labutí píseň
Koncem října se v pražské Lucerně konalo údajně poslední vystoupení rockové skupiny Psí vojáci. Zároveň byl koncert křtem nové, dvoudílné živé nahrávky a prvním místem prodeje knihy textů Filipa Topola, mapující repertoár kapely. Topol a jeho spoluhráči nikdy příliš nepodléhali vnější stylizaci. Nedá se tedy čekat, že ohlášený konec působení by byl pouhým upozorňujícím gestem, jak se to nezřídka praktikuje v komerčním popu ve světě i u nás. „Lidi se rozcházej, aby se zase sešli,“ zpívá s Vojáky v mnohém (například v postoji k tzv. popularitě) kolegiální Hudba Praha, a do budoucna se nedá nic vyloučit. Přesto je současný předěl přinejmenším ukončením jedné etapy existence Psích vojáků - a zároveň dobrým momentem k ohlédnutí za jejich dosavadní tvorbou.
Smíchovští Indiáni z Utahu
Málokterá výrazná rocková skupina u nás vydržela tak dlouho v jediné sestavě, aniž by došla k tvůrčímu vyčerpání. Když Filip Topol (1965) zakládal ve třinácti letech se spolužáky kapelu, nejspíš nic netušil o pozdějších vyprodaných Lucernách a hysterických adorantkách v publiku. Název si tehdy smíchovský kvartet zvolil podle indiánského kmene z Utahu, texty zprvu psal starší bratr Jáchym Topol, dnes autor dvou básnických sbírek (a takzvaný zavedený autor). „Mě vždycky štve, když někdo říká, že hrajeme underground, protože ten se hrát nedá. Undeground je duchovní postoj,“ řekl Filip Topol v r.1990. Skutečně: nejen hudbou, ale veškerou orientací se řadili…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 17 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
