Jan Lopatka
„Jediný povolaný kritik, Jan Lopatka, mlčí.“(Egon Bondy)„Příběhu ubývá ve zvláštní chvilce nazření.“ (J.L.: Šifra jako možné východisko interpretace - 1983)Když jsme jednoho červnového večera seděli u Jana Lopatky v pracovně jeho staroměstského bytu na pravidelné schůzce spolupracovníků kulturní rubriky Respektu, netušili jsme, že je tomu tak naposledy. Od jeho redigování, kterého se ujal letos na jaře, si všichni, vědomi si celoživotní nesmlouvavosti a důslednosti, s níž realizoval svůj nesmírně náročný kritický výběr nefalšovaných kulturních hodnot, slibovali, že se kvalita příspěvků v rubrice ustálí na úrovni, která bude úměrná renomé redaktora i časopisu. Ani ti z nás, kdo jsme mu byli nejblíž, jsme však netušili, že pro tuto spolupráci nám bylo vyměřeno jen několik málo týdnů a že skličující příběh jeho života právě končí.
Odpůrce literátské literatury
do byl Jan Lopatka? Troufám si tvrdit, že, přinejmenším po smrti Václava Černého, největší osobnost naší literární kritiky. I jeho odpůrci musí připustit, že „vynikl jako nositel vyhraněné kritické koncepce, jdoucí především za autentickou podobou uměleckého gesta“. Proto také už hluboko v šedesátých letech uváděl autory tehdy zapovězené a - v zájmu nejen ideologickém - vykazované na okraj literatury i života (např. Ladislava Klímu, Hanče, Demla, Koláře). To podstatné z Lopatkova - dnes už - odkazu postihl roku 1978 Václav Havel ve své předmluvě k jeho knize „Předpoklady tvorby“.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 30 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
