Dětská práva? A kdo by to měl dělat?
Příběh malé Veroniky V. má šťastný konec; stovky jejích vrstevníků jsou na tom hůř.
Pokaždé, když začne Marta Vaškovičová (24) mluvit o své tříleté dceři Veronice, rozpláče se. "Kdyby mi Verunku vzali, tak bych už nebyla mezi lidma. Ona je jediná věc, jediný člověk, kterého mám ráda. Dala bych za ni život."V pondělí sedmého června našli Veroniku Vaškovičovou náhodní chodci u Národního divadla. Dítě bylo nedostatečně oblečené, špinavé, mělo hlad. Policie holčičku převezla do Dětského krizového centra na čtvrtém pražském obvodě. Tam zjistili, že je ve velmi špatném psychickém stavu. Na ruce měla popáleninu, kterou jí způsobil přítel její matky - uhasil si o ni cigaretu.
50 vražd ročně
Organizace spojených národů schválila v roce 1989 Úmluvu o právech dítěte, která by měla zlepšit postavení dětí v signatářských zemích. Úmluvu podepsalo i Československo a po rozpadu federace ji beze změn přijala česká vláda. V roce 1990 začala v ČR platit prováděcí vyhláška k Úmluvě - Deklarace o rozvoji a přežití dítěte.Po přijetí obou textů se ale v oblasti dětských práv mnoho nezměnilo: díky nejasným kompetencím není zřejmé, kdo by měl na dodržování práv dětí vlastně dohlížet. Zatím se pouze množí počet nevládních organizací, které se pokoušejí nejasnosti kolem dětských práv řešit na vlastní pěst - dnes je jich přes dvě stě. Statistika je přitom neradostná: jedno až dvě procenta českých dětí jsou na tom stejně jako…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 28 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
