Autonomie pro Palestince
Obtížné hledání přijatelného kompromisu
Když v roce 1979 Izrael uzavřel mír s Egyptem - první arabskou zemí, která de facto i de jure uznala židovský stát - tvořila část campdavidských dohod i ustanovení o palestinské autonomii na územích obsazených Izraelem v tzv. šestidenní válce roku 1967. Palestinská autonomie na západ od řeky Jordánu (dříve území Jordánska) a v pásmu Gazy (dříve součást Egypta) se však nestala skutkem - především proto, že tuto možnost zamítli sami Palestinci. Zatímco Izrael nabízel pokojné předání vlastní pravomoci prozatímní palestinské autoritě na dobu pěti let (přičemž po třech letech by se začalo jednat o konečném statutu území), OOP ze zahraničí požadovala rovnou vznik samostatného státu - to vše v situaci, kdy palestinská Charta s existencí suverénního židovského státu v nejmenším nepočítala (a dodnes nepočítá).
Osobní, nebo územní autonomie
K myšlence autonomie se Izrael naposled vrátil po zahájení přímých mírových jednání, jejichž šesté kolo právě probíhá ve Washingtonu. Nový premiér Rabin si dal záležet, aby patřičně zvýraznil posun v izraelské politice: zamezil výstavbu nových židovských sídlišť na obsazeném území, učinil vůči Palestincům několik gest dobré vůle, ale podstata sporu o autonomii se nezměnila. Jako v dřívějších kolech jednání (leden, únor 1992) je jím otázka zdroje autority.Podle izraelských představ není možné více než čtyřicetiletý konflikt vyřešit naráz, je třeba…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
