V Česku jde bruslit v přírodě i 100 dní v roce. Musíte ale vědět kde

Známý pražský rybník Šeberák je v půlce ledna pokrytý ledem, na němž leží vrstva rozmoklého sněhu. V šedobílé ploše je vidět prohrnuté černé pruhy, které připomínají, že se tu ještě před pár dny v mrazivém počasí bruslilo a stovky lidí tady spontánně vytvořily labyrint cest, křižovatek a malých hokejových hřišť. Teď ale prší a teploměr ukazuje čtyři stupně nad nulou, prohrnuté stezky jsou zalité vrstvou vody a bruslit zde nikoho ani nenapadne.

Tedy, skoro nikoho. U hráze rybníka si opatrně stoupá na led prošedivělý padesátník ve sportovním oblečení a okovanou holí vší silou udeří do zamrzlé plochy. Když vidí, že led pod vrstvou vody je stále silný, na nohy si připne speciální dlouhé brusle používané v severských zemích a ladnými skluzy se vydává po jedné z tmavých tras kamsi do středu rybníka. „Zdravím z ledu. Jak vidíte, bruslíme na vodě a ten led je naprosto fenomenální,“ říká do mobilu, jímž svou dnešní výpravu živě přenáší na sociální sítě.

Jan Stodola, asi největší tuzemský znalec a propagátor bruslení ve volné přírodě, se této disciplíně věnuje už skoro 40 let. Když zkraje letošního roku udeřila tuhá zima a většinu vodních ploch pokryla silná vrstva ledu, příležitosti využily tisíce lidí. S příchodem oblevy však bruslit přestali. V Česku panuje představa, že bruslení na rybnících či řekách je něco, co jde vzhledem ke zdejším klimatickým podmínkám provozovat jen výjimečně, Stodola ovšem tento pohled nesdílí.

V zimě vyráží na led prakticky denně, v období od listopadu do března najezdí tisíce kilometrů a například loni byl „v terénu“ neuvěřitelných 92 dní po sobě. Někdy to znamená bruslit i za podmínek, které nejsou ideální, což má svá rizika. „Loni jsem se celkem čtyřikrát propadl,“ vzpomíná. Tenhle přístup má ale i svůj nepopiratelný půvab, díky němuž se komunita jemu podobných dobrodruhů stále rozrůstá.