To záhadné slovo socialismus

Osud si s českými rodinami pohrál a připravil jim jeden pozoruhodný paradox. Poslední tři klíčové momenty českých dějin rozprostřel tak, že se mohly stát předmětem vášnivých mezigeneračních debat. Nebylo výjimkou, že prarodiče zažili jako mladí únor 1948, rodiče pražské jaro s počátkem okupace 1968 a děti sametový převrat 1989. Zvlášť poslední dvě události svádí ke srovnání a k dohadům, nakolik se ideály pražského jara promítly do odhodlání sesadit o 21 let později komunisty.

Pamětníka událostí v listopadu 1989 překvapí četba dobových novin a poslech zvukových záznamů z roku 1968 v jedné věci: frekvencí slova socialismus. Zdá se, jako by o něm mluvili všichni. Komunisté i nekomunisté, mladí, staří… Socialismus jako jistota, které je třeba se držet, pečovat o ni, nezpochybňovat ji. Snad jen trochu opravit, vylepšit. Dát jí přívlastky - demokratický, s lidskou tváří. Ten dosavadní socialismus ji v očích pamětníků evidentně neměl.

Přitom dřív nebo později narazíme při toulkách archivy pražského jara na otázku: co to vlastně byl ten vzývaný socialismus, který bylo třeba udržet. Tehdejší politické projevy, rozhovory, komentáře byly ovšem příliš postižené stranickými frázemi a nejasností, nesrozumitelností jazyka, který předchozích dvacet let jasné formulace zapovídal. Uspokojivou odpověď nedostáváme a musíme číst mezi řádky.

Hra na rovnost

Socialismus byl ne zcela jasný soubor ideálů sociální rovnosti, přístupu k lékařské péči, do škol, k práci. Také to však byla ústavou daná vedoucí úloha komunistické strany, která vylučovala politickou soutěž. Socialismus v tehdejším podání byla rovněž skálopevná zahraničněpolitická orientace na Sovětský svaz, jež sklouzávala do vazalství.

Socialismus bylo také centrálně řízené hospodářství, které se nicméně začínalo nesměle vymaňovat ze zajetí centrálního plánování. Podniky měly řídit podnikové rady s účastí zaměstnanců, nikoliv už tajemníci komunistické strany. Podniky měly mít možnost rozhodovat o výrobě podle poptávky, tedy nejen podle dlouhodobých, ideologicky podbarvených plánů. Měly mít možnost autonomněji rozhodovat o svém zisku.

Kde ovšem měly být hranice takového experimentu? Nevyhnutelně musel přijít zájem skutečně podnikat, zavádět prvky toho, co se všichni báli vyslovit - kapitalismu. V jakém bodě by komunistická strana řekla “dost, tohle už není socialismus”? To není jasné a nebylo to jasné ani tehdy.

Své záhady měly i politické plány. Pražské jaro nabídlo politické reformy socialismu, říkalo se tomu demokratický socialismus. Měl být založen na rovnosti, ovšem velmi pokrytecké. Politika KSČ měla být utvářená zdola, řadovými členy, kteří měli “svobodně” debatovat, kritizovat funkcionáře na okresech, v krajích, v ústředním výboru. Po otevřené debatě mělo dojít k “demokratické” volbě těch nejlepších. Podobně se měly utvářet i kandidátní listiny pro volby do parlamentu a obcí. Komunističtí funkcionáři už také neměli přímo řídit jednotlivé úseky hospodářství, kultury, školství či zdravotnictví jako dosud. Měli dělat “politiku”, vytvářet dlouhodobé koncepce, rozhodovat o obsazování pozic ve státní správě.

Problém byl, že tenhle demokratický socialismus byl jen hrou na rovnost. Lidé mimo komunistickou stranu měli být nadále občany druhé kategorie bez možnosti soutěžit o vliv a důležité pozice. Je samozřejmě otázka, nakolik šlo pouze o první představy, jak dosavadní totalitu reformovat a zároveň udržet pro komunistickou stranu moc. Představy, které by časem postoupily dál. Nepřehlédnutelné množství Čechů a Slováků chtělo skutečnou svobodu a komunistická strana by stála před nevyhnutelnou volbou: buď ke svobodě uvolnit cestu, nebo opět sáhnout k represím.

Co zbylo z legendy

Socialismus pražského jara se tak až příliš zabýval sám sebou, aby byl schopen myslet na nebezpečí číhající za hranicemi. Síla a motivace nepřátel pražského jara přitom byly tak ohromné, že se zřejmě nedaly porazit. Tím se - ošklivě cynicky řečeno - dilemata a tápání pražského jara jednou pro vždy vyřešila.

Tragédií pražského jara bylo, že obranu před hrozící invazí komunistických armád vedli lidé, jejichž odhodlání, otevřenost a poctivost vůči vlastní zemi byly stejně vratké jako jejich pojem socialismus. Lidé, kteří sice znali Rusy jako své boty, přesto nedokázali téhle znalosti ve prospěch státu využít. Naopak byli svázáni pod kůži vrytým dogmatem, že Sovětský svaz - v té době zjevný nepřítel československé cesty k aspoň “socialistické”, tedy značně omezené formě svobody - stojí nad vším a nesmí se mu odporovat. Nedej bože proti němu nějakou formou bojovat.

Z roku 1968 zbylo tedy šest heroický dní po přepadení 21. srpna, během nichž Češi a Slováci s odvahou a vtipem odolávali neskutečné přesile tanků a snili sen o tom, že jejich političtí vůdci po návratu z Moskvy budou v pražském jaru pokračovat. Nepokračovali, jen si zuby nehty snažili udržet své trapné pozice. Jediným z předních funkcionářů, který sám odstoupil, byl Zdeněk Mlynář. Pak následovalo dvacet let ubohé normalizace, kdy Čechy postihl nejhorší možný úděl - nadvláda méně vyvinuté, brutální civilizace, jež vládne rukama domácích, velmi snaživých kolaborantů. I jejich slovní výbavou se až do absolutního otrávení stal pojem “socialismus”, tentokrát už bez lidské tváře.

To všechno jsou důvody, proč se listopad 1989 odehrával bez sentimentů spojených s pražským jarem. V Chartě 77 byli osmašedesátníci přítomni, ale její snahy směřovaly k ustavení normálního, plně demokratického státu, bez frází o socialismu. Proti nim se stavěli i další podstatní hybatelé listopadové revoluce, především studenti a později ekonomové kolem Klause a Ježka.

Jak v Lidových novinách připomíná Petr Pithart, ani první prohlášení Občanského fóra na socialismus s lidskou tváří neodkazovalo. Do politiky utvářené v listopadu 1989 se snažila dostat Obroda, sdružení bývalých komunistů pražského jara, ale víceméně bez podpory občanů a bez úspěchu. Náznak ekonomických plánů roku 1968 chvíli reprezentoval místopředseda první svobodné vlády 1989 Valtr Komárek, ale brzy byl zatlačen do pozadí liberály.

Politicky na rok 1968 odkazoval Alexander Dubček, v listopadu 89 opět vytažený ze své bratislavské vily na veřejnou scénu, avšak jeho návrat do politiky souvisel spíš s kalkulem, jak co nejvíc popularizovat sametovou revoluci na Slovensku a do škály demokratů bojujícím o přízeň mlčící většiny přidat legendární, pro někoho snad důvěryhodnou figuru.

Z celkové legendy roku 1968 ovšem zbyl spíš jen onen odpor prvních hodin a dní proti tankům v ulicích českých a slovenských měst. Pro připomínání dramatické minulosti a individuální odvahy je jistě dobrou záminkou, ale zakládat na něm cosi jako národní sebevědomí není možné.

Celá galerie