Svojsík byl influencer své doby: Zpíval pop, měl sociální kapitál a naučil české děti tábořit

Zakladatel českého skautingu Antonín Benjamin Svojsík k nám přinesl spaní v lese, dobrodružství, romantiku. Na fotografiích je přitom zachycen jako poněkud přísný muž se zakrouceným knírem a moralista horující za výchovu. Jaký tedy byl?

Záleží v jaké době, v mládí byl jednoznačně velký dobrodruh. Já vždycky říkám, že byl skautem, ještě než skauting začal existovat. Od šestnácti začal chodit pěšky na dlouhé výpravy, nejdřív po Čechách, pak po Rakousku-Uhersku, nakonec došel až do Egypta. Každý rok strávil na cestách celé léto. Toulal se a přespával, jak se dalo, třeba i někde pod kupkou sena.

Dělali to běžně kluci v jeho věku?

Vůbec ne. Tohle bylo opravdu drsné. Bohužel z té doby máme jen málo fotek, ale na těch dochovaných vidíme opravdu divokého mladíka. Má hezký text z návštěvy San Francisca v roce 1906, kde popisuje, jak prochází čínské čtvrti, kde jsou opiová doupata a nedoporučuje se tam chodit. A je znát, jak si to dobrodružství užívá a je jím okouzlený. Pak se po třicítce usadil, stal se z něj středoškolský profesor, založil rodinu a skoro jako by na divoké mládí zapomněl. Ale pak prožil velké prozření, když se v Anglii setkal se skauty a tábořil s nimi. To byl návrat k tomu, jak žil předtím: k táboření, k chození pěšky, ke spaní venku.

Z jakých poměrů pocházel?

Otec mu zemřel, když byl malý, rodina neměla moc peněz. Vzpomínal, že když chtěl jít v létě na cesty, musel šetřit každý desetník. V Praze se tehdy platilo za průchod přes mosty, jedině Karlův most byl nezpoplatněný a on radši vždy šel až tam, aby ušetřil pár halířů. Ale maminčina rodina na tom byla líp, takže on i tři jeho bratři mohli vystudovat.

Vystudoval na učitele. Učil tělocvik, nebo i něco jiného?

Vystudoval obecné učitelství a pak si udělal nástavbu na tělocvikáře; to ho hluboce zajímalo i po teoretické stránce. Učil nejdříve na žižkovské reálce s Františkem Smotlachou, který je dnes známý hlavně jako mykolog, ale byl to taky velký propagátor tělocviku. Díky nim byla tahle škola co do tělocviku snad nejprogresivnější v Rakousku-Uhersku.

Čím?

Zkoušeli spoustu různých disciplín: běh, skok, hody. Dnes je to normální, tehdy vůbec nebylo. Věnovali se i kolektivním sportům, třeba i fotbalu, který byl v části škol dokonce zakázaný, mělo se za to, že je pro děti nevhodný. Fotbal i volejbal byly tehdy úplně nové sporty a oni je hráli. Svojsík jezdil do zahraničí zjišťovat, co je v nich nového – a díky tomu se dostal i ke skautingu.

Moc se také neví, že byl členem úspěšného tělesa zvaného České pěvecké kvarteto. I díky němu mohl hodně cestovat po světě.

Založil ho s dalšími třemi studenty učitelské školy, a protože byl nejmladší, dostal přezdívku Benjamin, která mu už zůstala. Zpěv ho bavil a byl v něm dobrý, ale jeden z důvodů vzniku souboru bylo právě to, že chtěl cestovat a věděl, že tímhle si může vydělávat. Byl frontmanem, uváděl koncerty. Měli dvě velká světová turné v letech 1902 a 1906, projeli Ameriku, Čínu, Indonésii i Japonsko.

Takže byli opravdu úspěšní.

Ohromně! Nedávno jsem procházel dobové noviny pro Čechy žijící v Americe a jsou v nich desítky ohlasů na jejich koncerty. Díky tomu jsem objevil věc, která jim asi hodně pomohla. Tenkrát se do Ameriky přes Atlantik plulo lodí, na které cestující trávili několik týdnů, a tam se náhodou potkali s dcerou amerického prezidenta Roosevelta. Ona jim pak zařídila, že k němu mohli přijet a zpívat mu. Samozřejmě byli úspěšní i v Čechách, kde za asi deset let dlouhou kariéru odehráli přes 700 koncertů.

Co zpívali?

Dneska bychom tomu asi říkali pop music, přirovnal bych to k úspěšné kapele, která baví lidi. Byly to písně, které šly spíš vstříc vkusu publika, známé písničky, lidovky, ale i vážná hudba či úryvky z oper. Slyšel jsem nahrávku, kde zpívali píseň Cibuláři jedou.

Následně se usadil, stal se tělocvikářem, ale pak najednou zakládá skauta?

Tomu předchází ještě jedna důležitá kapitola. Každá životní etapa dala Svojsíkovi nějakou zkušenost, a díky jejich kombinaci byl pak připravený skauting založit a udělat to dobře. Když založil rodinu, angažoval se v Umělecké besedě, což byl tehdy největší kulturní spolek u nás. Nebyl na tom finančně moc dobře, ale on vymyslel geniální věc: začal vydávat notové záznamy hudby od Smetany, Dvořáka a dalších skladatelů. To se do té doby nedělalo a on jim tím vydělal miliony, za které si mohli vystavět v Praze honosný dům na Malé Straně. Díky tomu se stal známým i v kulturních a společenských kruzích. A pak v pětatřiceti letech poznal skauting, který mu změnil život.

Informaci o tom, že ve Velké Británii jsou nějací skauti, prý dostal od českého inženýra Meilbeka, který na ostrovech pracoval.

Je to jedna z cest, ale doslechl se o něm i odjinud. A je tam ještě jeden důležitý prvek, bez kterého by do té Anglie nejel. Rakouské ministerstvo školství před letními prázdninami 1911 vydalo vyhlášku, že by se prvky skautingu měly zavést do škol v rámci tělocviku; což chtěli samozřejmě udělat kvůli předvojenské výchově. Svojsík už měl informace, co to je skauting, ale díky téhle pobídce chtěl zjistit víc. Hned v létě 1911 tak odjel do Anglie s tím, že chce skauting zažít. Studoval tam tehdy jeho švagr Dolfíček a on jel s ním.

Jak proběhlo setkání se skauty?

Známá je historka, jak je nemohl najít. Nevím, proč nešel někam na ústředí, ale on se je rozhodl hledat v lese na kraji Londýna. Hledal dva dny a nic. Oni pak našli jeho, skupina kluků ho stopovala a odvedla do tábora. Tam přespal, další den mu ukázali, jak táboří a co v lese dělají. To pro něho bylo zásadní prozření; něco, čemu věnoval celý zbytek života. Mnohokrát pak popisoval, jak ho to vrátilo do mládí. Pochopil, že skauting je geniální ve své všestranné výchově kluků. Dal si za úkol ho u nás rozjet a začal do toho šlapat neskutečně naplno. Bál se, aby se toho nechopil někdo jiný a nezneužil to. Třeba v Německu se ho chopila armáda a vzala si z něj jen něco, jinde zase církev.

Často se však mluví o tom, že český skauting byl jiný než britský. Že byl ovlivněný třeba E. T. Setonem a americkými indiány.

Svojsík původně chtěl vydat překlad příručky Scouting for Boys od britského vynálezce skautingu Roberta Baden-Powella, ale nakonec pro českou variantu převzal jen část a inspiroval se i z dalších zdrojů, třeba právě u Setona. Jak do něj zakomponoval indiánskou mystiku a romantiku, to bylo ve světovém kontextu výjimečné a velmi to u nás rezonovalo. Lidé tehdy byli ovlivněni četbou dobrodružných knih o indiánech a kovbojích, což se na to hezky navázalo. Svojsík pochopil podstatnou věc – že skauting má i duchovní rozměr. Jeho bratr byl kněz a určitě ho ovlivnil, zároveň věděl, že český národ není na náboženství naladěný. Ale skrze indiány, mystiku a romantiku ten duchovní rozměr mohli prožít. Naopak nezafungovali samurajové, které se Svojsík do českého skautingu snažil dostat taky. A neujala se ani snaha na skauting naroubovat vlasteneckou tradici, konkrétně Chody bránící hranice.

Přesto mají skauti dodnes ve znaku psí hlavu.

Ano, to jediné z těch snah zbylo, on chtěl mnohem víc. Původně uvažoval, že by se skauti jmenovali Psohlavci nebo přímo Chodové. Když pořádal první skautský tábor, přijel v chodském kroji a říkal klukům: Tak tohle bude náš skautský kroj. Oni to však úplně odmítli, chtěli britské klobouky, šátky a košile jako u Baden-Powella. A tak od toho ustoupil.

Když se tedy vrátil z Anglie, odjel prý do lesů, kde si postavil srub a v něm překládal a psal příručky, jak by to mohlo vypadat u nás. Je to pravda, nebo romantizovaný mýtus?

Bylo to trochu jinak. Jeho manželka byla dcerou nadlesního, který žil v hájovně kousek od středověkého hradu Lipnice, a v ní Svojsík trávil každé léto. Takže když se vrátil z Anglie, jel se ženou na hájovnu a za pomoci dělníků si kousek od ní postavil z březového dřeva jednoduchou lesní chatu. V ní tehdy spal i se zmíněným švagrem Dolfíčkem, překládali knihu Scouting for Boys, vymýšleli české názvosloví, zvali děti z okolí a začali s nimi skauting testovat. Tady nikdo neuměl tábořit, vařit na ohni a stavět stany. I on se to dočetl v knihách a zkoušel, jestli to bude fungovat.

A co nastalo po návratu z chaty?

V září se vrátil do školy a uspořádal setkání učitelů, kde skauting představil. Lidé, kteří se ho zúčastnili, to pak začali zkoušet po svém. I sám Svojsík se svými žáky z žižkovské reálky vytvořil pokusnou družinu. Během roku zároveň začal psát velkou příručku o skautingu a plánovat první letní tábor. Za pár měsíců, na které dostal ve škole volno, stihl napsat sedmisetstránkovou knihu Základy junáctví, která vyšla v červnu, a pak se v létě vydal s dětmi na tábor. Zvládl to neuvěřitelně rychle.

Pro skauting hned nadchl vlivné lidi včetně Masaryka, Kramáře nebo Drtiny. Jak k nim coby „obyčejný tělocvikář“ získal přístup?

Měl obrovský sociální kapitál a spoustu známých z uměleckých kruhů díky práci v Umělecké besedě i díky staršímu bratrovi, japanologovi, jenž byl skutečně celebrita. Zároveň vedl Svojsík spolek, jenž se snažil rozvíjet tělesnou výchovu, budovali třeba dětská hřiště. V rámci tělocviku byl tedy známou personou, dnes bychom možná řekli influencer. Známý psycholog a pedagog Čáda, budoucí zmínění politici Drtina, Kramář a další mu do knihy napsali příspěvky, malíř Mikoláš Aleš nakreslil obálku. Pomohli mu také lékaři, kteří v knize i na přednáškách ujišťovali veřejnost, že spát pod stanem zdraví neškodí. To bylo zásadní.

Jak našel děti pro svůj první tábor?

Dal si inzeráty, které vyšly po celé zemi. Máme dopisy od těch, co se hlásili – jejich rodiče museli mít na svou dobu velmi dobrodružnou povahu. Snažil se děti vybrat tak, aby byly z různých sociálních vrstev i částí země, aby vyzkoušel, zda skauting může fungovat na různé typy dětí. Nakonec si vybral asi třináct až patnáct dětí, se kterými na začátku prázdnin vyrazil do lesů u Lipnice, kde zkoušeli přes měsíc tábořit...

… a už do lesů u Lipnice šli z Prahy pěšky několik dní, vše si táhli s sebou na vozíku. V té době to muselo být drsné.

Všichni to ale zvládli, až na jednoho kluka, o němž Svojsík napsal do zápisníku, že nechtěl pracovat a zpíval prostonárodní písně. První tábor je pro mě srdcovka, kterou jsem zkoumal hodně detailně. Fascinuje mě, že ty děti přijely do lesů, kde to vůbec neznaly. Jen opatřování jídla bylo těžké, nebyly tam žádné obchody. Musely chodit do vesnice vzdálené od tábořiště osm kilometrů, kde podle zachovaných fotek od místních sedláků dostaly konve s mlékem, které pak musely nést zpět spolu s batohy plnými jídla. A musely se orientovat v neznámé krajině, bez map a bez turistických značek. Byla to výprava na celý den. Lidé, kteří se tábora účastnili, pak vzpomínali, jaké to bylo úžasné dobrodružství.

A po návratu se Svojsík rozhodl, že to funguje, a začal budovat skauta jako organizaci?

Ještě úplně ne. Začal oslovovat lidi, kteří by mohli dělat vedoucí, školit je, dál přednášel o skautingu a psal o něm články. Hodně lidí se mu zároveň hlásilo samo. Po návratu z tábora začaly hlavně v Praze živelně vznikat nové oddíly, rychle jich bylo osmnáct. O rok později už proběhlo čtrnáct táborů. Lidé to zkoušeli, ale ne každému se dařilo, nikdo s tím neměl zkušenost. V Prokopském údolí proto Svojsík udělal kurz, kde učil lidi stanovat a dělat oheň.

Kdo byli první skauti?

Na začátku jich bylo málo, pár stovek a většina z Prahy. Šlo o dva typy dětí. Jedni byli společenská smetánka, progresivní lidé. Chodily tam třeba děti Ladislava Syllaby, což byl později Masarykův prezidentský lékař, Rašínův syn, děti propagátora sportu Josefa Rösslera-Ořovského, tedy příslušníci elit, kteří se mezi sebou kamarádili, jezdili spolu na lyže, na vodu, vzájemně se mezi sebou vdávali a ženili. No a pak tam chodily úplně normální děti divočejší povahy, které měly rády dobrodružné knížky a lákalo je to. Třeba kluk, který se později stal prvním českým radioamatérem. Tyhle děti třeba rodiče mlátili za to, že chodily do skauta, musely kvůli tomu utíkat z domova. A později v životě to byli často dobrodruzi.

A kdy se zrodil skaut jako organizace?

Svojsík původně plánoval, že se skauting stane součástí Sokola, který se tehdy ještě moc nevěnoval dětem a mládeži. Ale strašně narazil. Sokol měl dva proudy, progresivní a konzervativní – a ten tradiční říkal, že chce dělat tělovýchovu v tělocvičně, ne někde venku. Takže organizaci založil až poté, když to se Sokolem nikam nevedlo. Pak přišla válka, mladí kluci narukovali a oddíly sice fungovaly, ale živořily. Vedli je kluci, kterým bylo patnáct, šestnáct.

Kdy Svojsík rozdal oddílům slavná čísla, kterými se označují i dnes?

To bylo v roce 1913. Tehdy jich bylo osmnáct a on jim rozdal čísla s tím, že šel abecedně podle příjmení vedoucích. Sám si tedy přidělil číslo 18, protože byl na konci.

Existuje dnes ještě některý z původních oddílů?

Dvojka, kterou později vedl Jaroslav Foglar, a pak pětka vodních skautů. Pětka, to byl opravdu jeden z nejlepších oddílů, který tu byl, chodila do něj spousta známých lidí jako Radim Palouš, Jirka Stránský a mnoho dalších. A dělal strašně zajímavé věci. Například si v roce 1935 najali loď a s ní brázdili až do Albánie. To pro ty kluky muselo být obrovské dobrodružství.

Kdy vznikly první dívčí oddíly?

První pokus tu byl už v létě 1912. Známá spisovatelka Popelka Biliánová, která byla o něco starší než Svojsík, se někde o skautingu dočetla a rozhodla se, že ho udělá i pro dívky. Napsala dokonce knížku o dívčím skautingu, ale vzala si z něj jenom něco. Třeba říkala, že dívky nesmějí spát pod stanem, ale jen ve zděných domech. Tohle úplně nefungovalo. Svojsík se od začátku sám snažil rozjet něco pro dívky, ale neměl vhodné adeptky. Až v roce 1914 se to povedlo. Vašek Jelen, který vedl zmíněný 2. oddíl, se zakoukal do slečny Vlasty Štěpánové, která chodila na tehdy progresivní gymnázium, a přesvědčil ji, aby tlačila na dívčí skauting. V roce 1915 pak uspořádala první tábor a vedla první dívčí oddíl. Dokonce se později stala místopředsedkyní světového skautingu.

Opravdový rozmach skautingu ale přišel až po vzniku republiky, kdy oddílů už nebyly stovky, ale tisíce. Způsobil to i vliv nové vlády a podpora prezidenta Masaryka?

Myslím, že to byla spíš touha po svobodě a úplně nová doba, která přišla po konci války a vzniku republiky. Lidé se začali mnohem víc vydávat do přírody a nešlo jen o skauting. Z války se vraceli traumatizovaní vojáci a hledali v přírodě klid. Rozjel se tramping, turistika. Svojsík vnímal skauting jako výchovné hnutí, kterým může nové republice pomoci. Udělal obrovskou propagační kampaň. Objížděl místa po celé zemi, přednášel o skautingu, magnetizoval lidi, aby do toho šli. Kromě Junáka vznikaly i další, konkurenční skautské organizace. Některé byly spojené s politickými stranami, které chtěly využít zájem lidí o tuhle oblíbenou záležitost. Svojsík se to celé snažil uřídit, z jeho pohledu měl skauting zůstat apolitický.

Kde on sám vlastně stál politicky? Při vzniku republiky pomáhal se skauty sesadit monarchii, zároveň psal velmi hezky o levicovém básníkovi Jiřím Wolkerovi, který jezdil na jeho tábory.

Nevíme o tom, že by byl členem nějaké strany, ani jaké měl politické smýšlení. Určitě to byl masarykovec a později benešovec. Řekl bych, že se pohyboval někde ve středu. Skauting jako takový je v tomhle ohledu na houpačce. Na jednu stranu je pravicový v tom, že říká, že má být člověk soběstačný, postarat se o sebe, na druhou stranu hlásá, že skauti mají pomáhat ostatním, dělat pro okolí něco prospěšného.

V pozdějších textech Svojsík psal, že skauting má vytvořit nového člověka, někde dokonce napsal nového slovanského člověka, který bude lepší, méně pasivní, aktivnější. To zní až utopicky.

Opravdu to vnímal jako přípravu pro službu národu. On věřil, že skautingem by měly projít všechny děti v zemi, zároveň trval na dobrovolnosti. A čím víc přicházelo nebezpečí z Německa, tím víc se angažoval v branné výchově. Ve třicátých letech to bylo jeho hlavní téma. Dnes nám to může přijít úsměvné, ale tehdy velmi silně fungoval svazek slovanských skautů, slovanské jamboree byla největší akce, která se na našem území konala. Tehdy to bylo vnímané tak, že Slované jsou bratři, máme k sobě blíž než k jiným národům a máme se vzájemně podporovat.

Od Svojsíkových časů se skauting změnil. Dnes už se nejezdí na letní tábor na pět a více týdnů, ale nejčastěji na dva. Co by podle vás otec zakladatel říkal na dnešní stav skauta?

Tohle by se mu – myslím – zrovna hodně nelíbilo, tábor vnímal jako něco zásadního a dva týdny prostě nejsou moc. Určitě by se mu nelíbilo taky něco, co mu vadilo už tehdy, že si některé oddíly tábory nedělají celé samy. Vadilo mu, že někde vařili najatí kuchaři. Naopak by mu dělaly radost holky. Za jeho časů tvořily skautky desetinu hnutí, dnes je to půl na půl. Líbilo by se mu taky, že je skauting pro víc věkových kategorií, že jsou světlušky, vlčata, roveři. A určitě by byl rád za to, kolik je skautů celkem. A líbilo by se mu samozřejmě, že se pořád klade důraz na skautské hodnoty. Skauting se v mnohém změnil, hodně odpadla indiánská romantika, důraz na zálesáctví, kopírování mayovek a dalších knih, které dnes už nikdo nečte. Tohle je pro dnešní děti nezajímavé, ale stejně do skauta rády chodí. Ukázalo se, že skauting je životaschopný i bez tohohle obalu. Nahradily ho jiné obaly.

Možná děti táhne parta dobrých kamarádů.

Nedávno jsem četl článek o výzkumu v USA, kde vědci zkoumali, co si nejvíc přejí teenageři – a vyšlo jim, že dělat něco v partě bez rodičů. Když se podíváte třeba na Rychlé šípy, tam rodiče nejsou přítomní vůbec. Dnes rodiče hrají úplně jiný prim. Ale děti pořád touží po tom, aby měly volnost jako dřív, a skauting to do jisté míry nabízí. Jasně, jsou tam vedoucí, ale je tam spousta příležitostí dělat něco v partě kámošů.