Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost

Palachův odkaz zní, že pro pravdu je třeba vystoupit z komfortní zóny

S historikem Jakubem Jarešem o Janu Palachovi a jeho obrazu pro dnešek

1969
Jan Palach • Autor: Jaroslav Kučera

I po padesáti letech má čin Jana Palacha význam pro českou společnost – především v univerzálnosti jeho protestu proti občanské pasivitě a lhostejnosti. „Palach je dnes pro mnoho lidí symbolem, že se nic nemá vzdávat. A to obzvlášť ve starosti o společnost. Že je třeba usilovat o to, aby v Česku byla slušná politická reprezentace, abychom nebyli závislí na žádné diktatuře, aby se lidé dokázali spojovat, a ne rozdělovat,“ říká historik Ústavu pro studium totalitních režimů Jakub Jareš. Soubor textů o novém pohledu na Jana Palacha, od jehož oběti uplyne padesát let, přináší aktuální Respekt 3/2019.  Následující rozhovor je doplněním a pozvánkou ke koupi. Pokud podobné texty oceňujete a chcete je číst pravidelně,  staňte se naším předplatitelem.

Před deseti lety jste stál u zrodu zatím nejobsáhlejší knihy o Janu Palachovi. Tehdy její vznik inspiroval mimo jiné fakt, že o tak významné postavě českých dějin téměř žádné knihy nevyšly. Změnilo se to od té doby?

Dluhů už tam, myslím, moc není. Naše kniha zmapovala Jana Palacha dost důkladně a věnovali jsme se i dalším „pochodním“ -  Janu Zajícovi a Evženu Plockovi. Zhruba před třemi lety byla převedena pozůstalost rodiny Palachových nejprve do Národního muzea, následně do archivu Univerzity Karlovy. Věnoval ji jeho bratr Jiří Palach. V roce 2015 jsem dokončil inventář této pozůstalosti a spojili jsme ji se sbírkou, která už byla v univerzitním archivu.

I_obalka_R03

Co bylo v pozůstalosti a sbírce za předměty a dověděl jste z nich něco nového?

O části věcí jsme věděli, když jsme pracovali na knize, protože jsme jezdili za Jiřím Palachem domů. Objemově největší část té univerzitní sbírky zabírají stuhy z věnců, které byly během Palachova pohřbu vystaveny na nádvoří Karolina a jež pro paměť národa uchovali pracovníci univerzity, když je po pohřbu sebrali z věnců. Je jich kolem sedmi stovek. K tomu sedm kondolenčních knih, velmi hustě popsaných. Co mě hodně zaujalo při zpracování pozůstalosti, byla korespondence paní Palachové s různými cizinci. V některých případech trvala dlouhá léta po smrti jejího syna. Psala si třeba s mladými italskými studentkami, některé pak i za ní zkraje sedmdesátých let přijely do Všetat.

O čem si psali?

Většinou šlo o obyčejné pozdravy. Není tam moc korespondence, která by byla vyloženě osobní. Vždy se to zintenzivnilo v době kolem výročí. Jsou tam ale velmi pěkné dopisy od paní Zajícové, zachovalo se jich šest. Z osobních věcí Jana Palacha jsou v univerzitním archivu třeba jeho boty, šála nebo aktovka. Část těch věcí je zapůjčená do Národního muzea na expozici na Vítkově.

Doplnila tedy pozůstalost nebo věci z archivu nějak vaši představu o Palachově osobnosti?

Myslím, že hlavním klíčem k pochopení Palacha jsou jeho dopisy, které rozeslal před činem, a také jejich koncept. Ty jsou uloženy v Archivu bezpečnostních složek. Ostatní prameny můžou jeho osobnost a čin dokreslovat, ale to hlavní jsou právě body, které se rozhodl vyžadovat, a také se pro ně zapálit.

Reklama
Reklama

15A_foto Ivana Žižková_Gymnázium Jana Palacha Mělník
Jan Palach v lavici mělnického gymnázia

Ve starších, nepoužitých verzích měl více požadavků: odvolání politiků jako Biľak nebo Štrougal, případně soud s některými dalšími. A návrat reformních komunistů. Víme, proč nakonec „slevil“?

Myslím, že taktizoval. Přemýšlel nad tím, co je reálné a na čem se společnost bude schopná sjednotit. Asi mu došlo, že na jménech je vždy horší shoda, tak nakonec požadoval obecné věci.

S odstupem padesáti lety se zdá, že toho nakonec nepožadoval tolik… Místo odchodu okupačních vojsk žádal konec cenzury a zastavení vydávání propagandistických novin sovětské armády.

Mně naopak přijde, že požadoval hodně. Chtěl přece generální stávku. Je z toho patrné, že velmi uvažoval nad tím, jaký krok musí být první, pak druhý a třetí… Odchod vojsk mu nejspíš přišel nereálný. Už v říjnu 1968 byla schválena smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk a pak už byl ten požadavek trochu pasé, protože nejvyšší legislativní orgán země přítomnost armád schválil. V době Palachova činu se spíš bojovalo o konkrétní lidi, především o Smrkovského. V dubnu 1969 se pak vedení obměnilo kompletně.

Palach zvažoval i nejrůznější formy radikální reakce na okupaci, třeba obsazení Československého rozhlasu.

Ano, je zjevné, že promýšlel více variant. Zajímalo by mě, jak dlouho dopředu měl rozmyšlené, co nakonec udělal. Jestli se rozhodl už třeba během Vánoc nebo až bezprostředně. Zajímavé je, že 16. ledna ráno odjížděl do Prahy den poté, co byl na pohřbu svého strýce. U člověka jako on to mohlo sehrát jistou roli. Den před tím se setká s rakví, se smrtí, s vědomím konečnosti života. Ale to je jen spekulace.

Bylo brzy po Palachově smrti jasné, že jeho požadavky nebudou splněny?

Konaly se různé demonstrace, za Palachovy požadavky se držela hladovka, rozhodně šlo o velké vzepětí. Zároveň to ale vše bylo potlačováno, pokud to nabralo politické rozměry. Ve zkratce se dá říct, že stát toleroval pietu, ale ne protesty. Studenti, kteří organizovali pohřeb, byli ve velmi obtížné situaci, část z nich ostatním rozmlouvala, aby organizovali nějaké politické akce. Vedení strany dokázalo svést napjatou situaci do mantinelů truchlení. Zároveň Palach svým činem sám vlastně odvedl pozornost od politiky k metafyzickým otázkám i k čistě praktické starosti lidí, aby se už nikdo další nezabíjel. Což je třeba věc, kterou Palachovi vyčítá politolog Ondřej Slačálek (a nejen on), když tvrdí, že Palach chtěl udělat politický protest, ale místo toho provedl morální apel, který odvedl pozornost společnosti od toho, aby se dál politicky aktivizovala. Tvrdí, že Palach ukázal obyčejným lidem, co znamená v dané chvíli dělat politiku – být mučedníkem a hrdinou. A to oni nechtěli.

Respekt 3/2019: Dva životy Jana Palacha

Něco podobného říkala polská režisérka Agniezska Holland: že důsledek jeho činu byl opačný, než zamýšlel. Když lidé viděli, že bránit se okupaci znamená takto extrémní činy, tak to vzdali.

Myslím, že tohle upozornění je podstatné, ale zároveň ne zcela spravedlivé, protože se Palachovi dává zodpovědnost i za to, co nemohl ovlivnit. To, jak lidi uchopí jeho čin, měl v rukou jen zčásti. A je třeba taky říct, že ani jiné formy protestu založené na méně spektakulárních činech už nic podstatného nezměnily. Třeba Hnutí revoluční mládeže také usilovalo o to, aby lidé nezůstali pasivní, ale režim tyto studenty a mladé lidi brzy pozatýkal. Pro mě proto Palachův čin stále zůstává autentickým pokusem udělat něco v bezvýchodné situaci s velmi omezenými silami. V tom je pořád inspirativní. Přestože to byl fakticky politický neúspěch, ale to pro mě není jediné měřítko pro hodnocení. I marný boj má někdy smysl.

Jasný politický dopad ale přišel o dvacet let později během Palachova týdne jako předzvěsti revoluce. A dnes se o té době i obecně o otázkách pasivity bavíme i díky jeho činu.

Bezesporu. Palach je dnes pro mnoho lidí symbolem, že se nic nemá vzdávat. A to obzvlášť ve starosti o společnost. Že je třeba usilovat o to, aby v Česku byla slušná politická reprezentace, abychom nebyli závislí na žádné diktatuře, aby se lidé dokázali spojovat, a ne rozdělovat… V současnosti máme bohužel vedení, které jde často úplně opačným směrem a mnoha lidem to nevadí, protože jsou vyčerpaní předchozím vývojem a chtějí mít klid.

Takže zbyl vyprázdněný symbol?

To ne. Palach je nemalou částí společnosti intenzivně prožíván a letošní výročí o tom svědčí. Byť jisté riziko vyprázdněnosti tu může být.  Za posledních deset let zažívá Palach jako symbol mimořádný vzestup. Začaly být dostupné historické prameny a interpretace, vznikl projekt Národ pohasl na vykoupení Palachova rodného domku ve Všetatech a jeho přeměnu na památník, vyrostla spousta nových pomníků - letos to bude třeba pamětní dlaždice v Karolinu na místě, kde stála Palachova rakev, anebo pamětní deska na VŠE. V kinech a televizi běžel Sedláčkův film, což je další forma pomníku. Což může vést k tomu, že nakonec bude více pomníků než reálných činů, které by Palacha následovaly v tom hlavním: v péči o svobodnou společnost a zdravé politické klima. Takže bych vlastně byl radši, kdyby stát místo dalších pomníků podpořil instituce, jež budou nést Palachův odkaz v tomhle směru. Napadá mě třeba podpora občanského vzdělávání anebo vznik Nadace Jana Palacha, která by podporovala občanskou aktivitu mladých lidí.

Čtěte také: Jak jsem fotil pohřeb Jana Palacha

Kde Palach stojí v galerii historických postav?

Přijde mi, že zaujal roli národního symbolu srovnatelného s Husem, Masarykem, ale třeba i s Janem Nepomuckým.  A podobně jako k jiným „svatým“ se k Palachovi hlásí dost různí lidé. Což je dané i tím, že je možné ho číst politicky dost různě – byl proti okupaci, ale zároveň podporoval reformní komunisty a měl blízko k socialistickým myšlenkám. Takže se k němu dnes můžou hlásit jak antikomunisti, tak klidně Grebeníček.

Ale komunisti přece jeho čin dlouhodobě zpochybňují a bagatelizují.

Většinově asi ano. Ale když se v roce 2013 projednával zákon o památných dnech a přidal se tam 16. leden, tak Miroslav Grebeníček vystoupil v parlamentu a řekl, že souhlasí s památným dnem, ale nesouhlasí s důvodovou zprávou, v níž se píše, že Palach bojoval proti komunismu. A pravice se na něj sesypala, že si bere Palacha do úst. Dnes se Palachovi  pro změnu hlásí pravicoví extremisté v Itálii, což dává smysl asi jen v tom ohledu, že v Itálii je silná levicová tradice vycházející i z bývalé komunistické strany, takže jim Palach možná slouží jako antikomunistický hrdina.

Kdo si Palacha takto přivlastňuje v Česku?

Všichni. Já taky koneckonců – pro mě je to symbol odvahy a politického aktivismu. Pro pravicové strany je to symbol boje proti komunistům. Pro Milion chvilek pro demokracii je tom symbol boje proti společenské lhostejnosti, a tedy i proti Babišovi. Pro levici je Palach klidně socialistou.

A má Palach „využití“ pro dnešek? Byť to samozřejmě nelze zcela srovnávat, i dnes řešíme otázky vnějšího ohrožení, zapojení občanů do veřejného života…

Čím víc řešíme rozpad struktur společnosti a pohybujeme se ve fragmentovaných facebookových světech, tím víc nás může oslovit absolutnost toho činu. Jednoznačná nezpochybnitelná smrt, navíc velmi krátký životní příběh, který nedává prostor pro kontroverze. A myslím, že to je i generační otázka. Hlásí se k němu také moje generace, které nezažila, když se upálil, Palachův týden jsme zažili maximálně jako děti, čili nás může oslovovat Palach nově, protože ho nemáme spojeného s vlastním životem. Kdybych měl zformulovat jeho odkaz ještě jinými slovy, tak by to bylo, že pro pravdu je třeba vystoupit z komfortní zóny a vydat se směrem, který často třeba i bolí.

Palachův pohřeb
Palachův pohřeb • Autor: Přemysl Hnilička

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Silvie Lauder

redaktorka

Silvie Lauder
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1415
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte